Indián Jóna Gnarra je dojemný a hořký deník zrzavého solitéra

Snad nejslavnější starosta na světě vplul do politiky bez předchozích zkušeností v roce 2009, kdy s přáteli založil satirickou stranu Best Party. Do té doby samozvaný anarchista v předvolební kampani sliboval voličům ručníky zdarma v místním bazénu nebo ledního medvěda v městské zoo se záměrem vnést do politiky více zábavy, i když bylo jasné, že se město i země budou muset vyrovnat s následky ekonomické krize, a řachandu tak vyváží nutná a nepopulární opatření. V sebejistém Jónovi, který má tendenci nebrat vážně sám sebe ani své okolí, byste možná těžko hledali chlapce, který má často pocit samoty, divnosti a nepochopení: „Radši jsem sám. Nevím, co jiné děti chtějí. Z jejich výrazu nepoznám, co si myslí. Často jsem zmatený, když jsem s nimi, a to mi nedělá dobře. Někdy jsem tak nešťastný, že se rozpláču,“ píše Jón v útlé knize, která odráží realitu spíše volně, ale lži v ní podle autora nenajdete.

Čtěte také

Jako malému Jónovi diagnostikovali hyperaktivitu a dyslexii. Neschopnost soustředit se, těkavost a impulzivní chování často zmiňují zprávy od psychiatra, ke kterému malý Jón dochází: „Svým agresím dává obvykle průchod přímým a otevřeným způsobem, ale když jde do tuhého, zdá se mu jistější dát se na útěk a schovat se. Aby se uchránil úzkostem a nepříjemným emocím, používá chlapec zapírání,“ píše lékař do jedné z nich, zatímco ho Jón spolehlivě ignoruje a zaujatě rozebírá stavebnici v ordinaci. Jako by chtěl zrzavý neposeda právě vzdorovitostí zmírnit fakt, že jeho narození starším rodičům nebylo plánované, že se s ním tak trošku nepočítalo. Jeho matce bylo 45 let, když se narodil. Má tři o desítky let starší sourozence, kteří společnost mladšího bratra vnímají více či méně jako přítěž. „Jo, jo, chytrej je a pohlednej taky, to se nedá popřít… Ale je zrzavej,“ bručí dokonce i Jónova babička, která si původ barvy chlapcových vlasů nedokáže vysvětlit.

Indián Jóna Gnarra|foto: Nakladatelství Pragma

Indián se čte snadno a jedním dechem. Jakkoli jde o místy depresivní, místy dojemný pohled do duše třídního baviče, který rozčiluje učitele a především všechny kolem sebe unavuje: „Všichni mě dříve či později mají po krk. Poznám to podle toho, jak na mě hledí, v jejich očích se zračí únava. Maminka je ze mě unavená, učitelky jsou ze mě unavené a někdy jsou ze mě unavení i moji kamarádi. Já jsem ale ze všech nejunavenější. Nelíbí se mi, že jsem takový. Nesnažím se být protivný. Proč mi to ale nikdo nevěří?“ ptá se sám sebe malý Jón.

Kdo ví, jaké to je být brýlatým třídním solitérem, který se od všech liší a myslí si, že je tak trošku k ničemu, musí Gnarrovo vyprávění, mnohdy nabírající až deníkovou formu, zasáhnout. A naivní je ten čtenář, který by od knihy se závěrem čekal optimistický zvrat. „Budoucnost mě děsí. Já vůbec nic neznám, vůbec nic neumím. Nikdo mě nemá rád. Jsem sám na celém světě. Jsem indián,“ uzavírá hořce hrdina, kterého ale – jak víme – čeká velká budoucnost.

Čtěte také