Jak jsem se bránil létání, a neubránil. Co dělat proti kocovině z letadel?

Fotit si nadšeně obláčky za oknem lidi přestává bavit po dvou rutinních letech. Pocit viny u zatvrzelého ekologa začne odeznívat po pěti navštívených letištích. Nikdy neodejde úplně, jen si na palubě už ani jednou nevzpomenu, že emise CO2 na pasažéra tohoto jediného letu jsou vyšší, než většina lidí na světě vyprodukuje za rok. A to se jedná o dvouhodinový let. Z toho důvodu jsem před lety cestou do Finska raději trávil 24 hodin v autobuse, než abych domů lítal letadlem. Tenhle text teď píšu na výklopném stolečku během toho, co stoupáme do výšky dvou kilometrů. Nemohu se přitom zbavit pocitu trapnosti. Namísto abych odevzdal peníze drahám, ať už konečně jezdí supervlaky, půjdou leteckým linkám.

Máma by řekla, že jsem dospěl. Já bych řekl, že to vyžaduje moje práce. K tomu bych dodal, že jsou za moje lety nakoupené offsety. To ale nikoho nezajímá. Letěls, tečka. Carbon offset je vůbec podivuhodný koncept – spočítáte si, jaká je uhlíková stopa vašich letů, pak si vyberete environmentální projekt, například solární vařiče v Nepálu. Následně se spočítá, kolik stojí ušetřit objem emisí, které jste propálili, a tuto částku zaplatíte. Za vaše peníze neziskovka nakoupí blyštící se ohřívače vody pro chudé lidi, kteří by jinak denně vařili na dřevě z pralesa, vypadají jak stříbrný satelitek. Na stromy se tak brousí méně seker a mohou oxid uhličitý dál vstřebávat. Kdyby padly na topení, vypustí se naopak uhlík do atmosféry. Emise z letadla jsou tímto vynulovány, emisí lidstva nepřibylo, vše odpuštěno.

Podobných projektů, organizací a certifikátů je hromada. Systém je chytrý i problematický zároveň a smíšené pocity jsou proto zcela na místě. Když před lety Coldplay offsetovali emise ze světového turné, měl se za to vysadit les někde v Indii. Moc z něj nevyrostlo a hudebníci byli smutní. I kvůli tomuto případu se během posledního desetiletí zlepšila kontrola organizací a dosahovaných výsledků. Je třeba si vybrat kredibilního prostředníka. Za smáznutí stopy za letadlem Praha–Nairobi a zpět zaplatím německé neziskovce 91 euro. Snad k tomu zelený Petr u brány přihlédne. Anebo mí vnuci.

Letiště |foto: CC0 License

Letectví je zvláštní případ, výhradní záležitost privilegovaných. Z celkových emisí skleníkových plynů může jen za pár procent. Do supermarketu se holt chodí častěji než na letiště. Z Evropy se to nezdá, ale letadlem se někdy proletěla odhadem jen sedmina světové populace. Jiný výpočet odhaduje dokonce jen 6 % světové populace. Do budoucna se však počítá s růstem, létání bude stále dostupnější. Nechat se přepravit letadlem přitom znamená více emisí, než když se projedete jiným prostředkem. Vždyť vás obrovské letadlo vynese do oblak! Když použijete ekologickou kalkulačku, zjistíte, že můžete být klidně celý rok vegetarián, jezdit městskou hromadnou, skromně vytápět malý byt, ale zaleťte si jednou ročně za sluncem a vaše osobní emise skleníkových plynů vyletí stropem.

Změna klimatu je reálná stejně jako průmysl a konzum, které ji přiživují. Zároveň však na večírku nezkoušejte známým vytýkat, že letěli na dovolenou. Přispíváme sice k budoucí neobyvatelnosti planety, ale vymezovat se proti létání je tabu a schválně nelítat je divné. Na otázku, proč letět, mají lidé spoustu odpovědí. Jinak to nejde, potřebují za sluníčkem, je to kvůli práci, mají na to právo, osobní schůzka je lepší, stejně to poletí i s jinýma. Show must go on.

Alternativu málokdo skutečně realizuje. V nočním vlaku do Bruselu nicméně potkáte české vědce, Vladimíra Špidlu anebo týpka, co mě ve spánku okradl. Složitosti argumentů na obhajobu létání se meze nekladou. Když si prý obyčejný člověk z českého maloměsta rozšíří obzory a navštíví marockou vesnici, tak to společnosti a světu prospěje víc, než když zůstane doma. Možná. Co na to říct? Moje nejoblíbenější zdůvodnění, které jsem kdy slyšel, zní takto: „Chci letět do Indie splynout s přírodou, chci, aby se to šílené lítání zakázalo, ale právě proto musím letět teď, dokud to ještě jde.“ Fakt, že létání za poznáním má negativní důsledky, dodává tomuto počínání lyrickou rozervanost: svou láskou tě zabíjím. Abych tě, milá planeto, lépe poznal, zatopím u toho všem formám života.

Doteď si pamatuji diskusi z jednoho kodaňského baru. Kamarád na mou etiku nelétání odpověděl, že znalosti na to, se něčím takovým zaobírat, má jen „horních deset tisíc“, ostatní nemají ani čas. Dejme tomu. Souhlasil však, že jde o těch samých 10 000, kteří létají a navíc zastávají pozice, ze kterých mohou společnost ovlivnit. Kdo jak se svým vlivem naloží, je každého a každé věc.

Řekněme, že nechceme planetu oteplit o více než dva stupně Celsia. Představuje to „přijatelný“ počet tornád, zaplavených pobřeží, sucha, povodní, hladomorů a migrace. Na hranici 2 °C se shodly všechny státy světa. Kdybychom emise vedoucí k dvoustupňovému oteplení (pozn. autor.: 3650 GtCO2, viz. infografika) rovnoměrně rozdělili mezi všechny lidi na světě, dostal by každý 2,3 tuny CO2 na rok (pozn. autor.: důležitější než přesné výpočty je hrubá škála „pár jednotek tun CO2 ekvivalentu na rok“). Zpáteční let do Dubaje vychází na 2,9 tuny. Najezdit autem 10 000 km vychází na 2 tuny CO2 (pozn. autor.: u každého modelu se uvádí emise CO2 g/km). Docela výzva pro životní styl obyvatele bohaté země, že? Celoroční emise průměrného Inda se přitom do této ekologické stopy pohodlně vejdou. Dobrovolná skromnost je ale úplně jiná hra. Maso, auto, nebo dovča? Co byste si vybrali, kdybyste museli? A musíte?

Letiště |foto: CC0 License

Je lepší žádné nežádoucí účinky nevyvolávat, než je muset nákladně zahlazovat. Na druhou obchodní schůzku stačí Skype a na třetí může letět třetinová delegace. OK. Ale co se společenským tlakem na znalost exotických destinací? A co teprve přání partnerů? Zařídit vytouženou dovolenou je zatraceně snazší – a příjemnější – než brát ohled na životní podmínky příštích generací. Za odpovědnost k cizím a ještě nenarozeným lidem nedostanete ani pusu, ani medaili.

Zní to až dogmaticky: Nevzlétneš a nezatoužíš po letu bližního svého. Z nouze ctnost dostává nové významy. „Vždyť u nás je taky krásně. Ve vlaku potkáte zajímavější lidi než v letadle.“ Namísto lifestylového článku o vhodném výběru vína k nízkému tlaku v kabině a nadmořské výšce si můžete v jídelním voze objednat řízky a sníst je s novými kamarády z kupé. Namísto kocoviny z Bloody Mary kocovina morální. Znáte ten nový vtip? V Krkonoších se potkají tři Češi na dovolené, jeden se bál terorismu v Turecku, druhý křečovitě poznává místní eko životní styl a třetí si zahraniční dovolenou prostě nemůže dovolit. Konec si musíte domyslet.

Jak se na to všechno pokusit vyzrát? Co si člověk sám nevybere, to si neužije. Jestliže z racionálních důvodů nechcete jíst cukr, ale po dortíku prostě toužíte, tak vám to jen rozklíží mysl. Prý se na to má jít od začátku, a ne od konce – od rozhodnutí, co chceme v životě dělat. Já sám stále ještě bojuji s tím, že nechci létat, a přitom létám. Před každou koupí odpustky váhám, jestli to není blbost. Před každým letem už méně. Kocovinu odsouvám do pozadí. Sorry, vnoučata.