Jak by vypadala společnost bez práce? Výstava navazuje na revoluční myšlenky vědy 60. let

Kurátoři a vystavující umělci navazují především na odkaz interdisciplinárního výzkumného týmu, který vydal v Československu v roce 1966 pod vedením filozofa a sociologa Radovana Richty knihu Civilizace na rozcestí, k níž přímo odkazuje i název výstavy. Kolektiv autorů se v ní věnoval proměně povahy práce v souvislosti s rozvojem technologií, ale i širším emancipačním úvahám o pozitivní reformě celé společnosti. Mnohé z impulzů, které představovaly radikální promýšlení budoucnosti v duchu začínající kybernetizace a automatizace, byly přitom v důsledku politických událostí roku 1968 odsunuty na druhou kolej nebo se ve ztupené podobě přizpůsobily normalizační doktríně. Jedním z hlavních cílů výstavy je tak podle kurátorů Lukáše Likavčana a Pavla Sterce právě snaha dnes znovu uvažovat i skrze současné umění o některých původních myšlenkách vědecko-technické revoluce, aniž bychom je okamžitě pohřbili pod tíhou negativního dědictví minulého režimu.

Kurátoři a vystavující umělci navazují především na odkaz interdisciplinárního výzkumného týmu, který vydal v Československu v roce 1966 pod vedením filozofa a sociologa Radovana Richty knihu Civilizace na rozcestí|foto: Radek Brousil

Přínosnost práce Richtova kolektivu však vnímají tvůrci výstavy nejen v tématech, kterým se věnoval, ale právě v nebývale silném dialogu mezi různými obory a snaze uvažovat nově o vědě a jejím bezprostředním vztahu ke společenskému vývoji. „Technický pokrok měl umožnit automatizaci produkce a tím pádem odstranění práce v té staré verzi manuální dřiny. A těžiště se mělo posunout právě k vědě – k vědě jako nějakému novému druhu lidské činnosti, kreativity, založené právě na tom, že lidé už nebudou těžce pracovat. Ale že naopak budou v první řadě tvořivými výzkumníky a výzkumnicemi, kteří budou dále organizovat a těžit právě z toho obrovského systému produkce, který by byl právě založený jen na technologii, která by se sama nějakým způsobem byla schopná řídit, a lidé by na ni jen dohlíželi,“ říká v rozhovoru Lukáš Likavčan.

Na výstavě Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce tak spolupracoval Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, ale i 14 českých a slovenských umělců (Isabela Grosseová, Václav Magid, Jano Doe a Michal Cáb, Filip Cenek, Filip Hauer, Jan Šerých, Marie Lukáčová, Max Máslo, Jiří Skála, Jan Šrámek, Vojtěch Märc, Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová). Lukáš Likavčan proto vysvětluje, že výstava „akcentuje, nakolik je potřebné nějakým způsobem znovu zažehnout to gesto 60. let, kdy ta interdisciplinární spolupráce byla velmi silná a měla také jasné politické směřování“. A dodává: „Výzkum nemusí znamenat pouze citování z nějakých článků, ale také obrazový výzkum, výzkum v kontextu toho, jakým způsobem se vytvářela hudba 60. let, a tak dále. A ten výzkum také nemusí být prezentován jako článek, ale právě – jako je to i v kontextu té naší výstavy – jako umělecké dílo.“

Na výstavě Civilizace na rozcestí strůjci vědecko-technické revoluce|foto: Radek Brousil

Pavel Sterec zároveň podotýká, že dnešní čtení knihy Richtova kolektivu ani další osud jejich myšlení nejsou zdaleka bez problémů. „Ale to, co nám připadá důležité, je mít prostor a podporu si říct: Pojďme uvažovat o politice, vědě, planetě, technologii jakoby od čistého stolu. Oprostit se do určité míry od toho, co bylo, a začít v nějakém širokém kolektivu mluvit o budoucnosti – znovu. To je něco, co bychom chtěli tou výstavou podpořit. Nejen tento typ uvažování, ale říct si, že potřebujeme podporu pro tento typ uvažování. My bychom vlastně chtěli, aby něco takového, jako byl ten Richtův tým, mohlo vzniknout dnes – jinak, a říkat trošku jiné věci.”

Výstava Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce trvá až do 17. 2. 2019.