Jirous, Zahradníček a další. Poezie může být cesta ke spiritualitě bez přetvářky
Klára Krásenská získala prestižní cenu rektora Karlovy univerzity za svoji bakalářskou práci o vězeňské poezii Ivana Martina Jirouse a Jana Zahradníčka. Dva básníky spojuje právě zkušenost vězení – Zahradníček byl dlouhodobě vězněn v 50. letech, Jirous několikrát v období normalizace –, ale také křesťanská víra.
To nás přivádí k otázce, jestli má smysl mluvit o něčem jako o křesťanské, případně duchovní, poezii. Klára Krásenská zdůrazňuje, že si spirituální rovinu básnických textů uvědomuje nejsilněji a nejpůsobivěji tam, kde není na první pohled zřejmá, kde je v podtextu, v náznacích.
Na otázku, jakou roli hraje naopak poezie v její spiritualitě, odpovídá, že v období, kdy se pohybovala v až křečovitě optimistickém a radostném charismatickém prostředí, jí poezie nabídla paradoxní východisko ve své temnotě. Temnota byla upřímná. „Poezie je prostor naprosté svobody,“ říká Krásenská. „Ani si nemyslím, že každá poezie je duchovní.“ Každá poezie je prostě taková, jakou ji autor či autorka tvoří. Duchovní hloubka přesto do výrazového rejstříku poezie patří a má v něm důležité místo.
Mezi duchovními básníky, kteří na ni silně působí, Klára Krásenská na prvním místě jmenuje Pavla Kolmačku a ihned dodává: „Pro jeho poezii je typické, že skoro nikdy přímo nemluví o Bohu.“ Klíčový je podtext, ale také duchovní rozměr mezilidského vztahu, vzájemnosti.
Zajímá vás víc? Pusťte si celý pořad!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
