Jirous, Zahradníček a další. Poezie může být cesta ke spiritualitě bez přetvářky

Martin Jirous
Martin Jirous

Klára Krásenská získala prestižní cenu rektora Karlovy univerzity za svoji bakalářskou práci o vězeňské poezii Ivana Martina Jirouse a Jana Zahradníčka. Dva básníky spojuje právě zkušenost vězení – Zahradníček byl dlouhodobě vězněn v 50. letech, Jirous několikrát v období normalizace –, ale také křesťanská víra.

To nás přivádí k otázce, jestli má smysl mluvit o něčem jako o křesťanské, případně duchovní, poezii. Klára Krásenská zdůrazňuje, že si spirituální rovinu básnických textů uvědomuje nejsilněji a nejpůsobivěji tam, kde není na první pohled zřejmá, kde je v podtextu, v náznacích.

Básník Jan Zahradníček

Na otázku, jakou roli hraje naopak poezie v její spiritualitě, odpovídá, že v období, kdy se pohybovala v až křečovitě optimistickém a radostném charismatickém prostředí, jí poezie nabídla paradoxní východisko ve své temnotě. Temnota byla upřímná. „Poezie je prostor naprosté svobody,“ říká Krásenská. „Ani si nemyslím, že každá poezie je duchovní.“ Každá poezie je prostě taková, jakou ji autor či autorka tvoří. Duchovní hloubka přesto do výrazového rejstříku poezie patří a má v něm důležité místo.

Mezi duchovními básníky, kteří na ni silně působí, Klára Krásenská na prvním místě jmenuje Pavla Kolmačku a ihned dodává: „Pro jeho poezii je typické, že skoro nikdy přímo nemluví o Bohu.“ Klíčový je podtext, ale také duchovní rozměr mezilidského vztahu, vzájemnosti.

Zajímá vás víc? Pusťte si celý pořad!