Jsou mladé, vzdělané a krásné. A pijí, protože to přestávají zvládat
„Z radosti, ze žalu, z žárlivosti, z lásky, s kamarády, ze samoty, z nudy, z přepracování, kvůli zmírnění úzkosti, na pohodu, abych zapomněla, abych si vzpomněla.“ To je začátek seznamu důvodů, kvůli kterým Lucka pila. Nedávno se vrátila z několikaměsíčního programu léčby závislostí v pražských Bohnicích, o které si vedla deník.
Výše zmíněný seznam potvrzuje, že důvod pít a stát se následně na alkoholu závislým může být jakýkoliv. A Lucčin příběh potvrzuje závěry Protialkoholního oddělení nemocnice u Apolináře k letošnímu sedmdesátému výročí jeho vzniku. Že totiž žen alkoholiček v Česku přibývá a jejich populace výrazně mládne.
Lucka je dvaatřicetiletá matka dvou dětí. Pracovala v kulturní sféře a občas večer popíjela, nebo to tak alespoň viděla. Pak se jednou v noci vrátila domů z večírku a vzteky vybouchla. Rozbila pár věcí, a protože se nedokázala sama uklidnit, zavolala si záchranku, aby jí odvezla do Centra krizové intervence v Bohnicích, které je určené pro každého, kdo potřebuje psychiatrickou první pomoc. Na příjmu v nemocnici jí ale byla provedena dechová zkouška, která naměřila poměrně vysokou hladinu alkoholu v krvi. A po pohovoru s lékaři k jejímu velkému překvapení musela ihned nastoupit na léčbu závislostí.
Lucka dál popisuje, že ten večer vybouchla, protože v sobě měla nastřádané problémy posledních dvou let svého života. Šlo prý o vyvrcholení stresu ze spousty povinností po narození dnes rok a půl starého syna, pocitů vyhoření v práci a dalších potíží v soukromém životě. Zjistila, že si na sebe kladla spoustu požadavků, které nedokázala splnit, a tak je zalévala alkoholem.
Jako nejsilnější zážitek z průběhu léčby popisuje každé jednotlivé sezení na skupinové terapii, kdy každý den jedna žena měla převyprávět celý svůj životní příběh. „Když si tam někdo přizná, že provedl něco fakt špatného nebo něco, na co není pyšný, a dokáže to přiznat mezi dalšíma sedmnácti lidmi, to jsou silné okamžiky. Pacientky se tam rekrutovaly z řad lékařek, produkčních, právniček, byly tam bezdomovkyně, mámy na mateřské i mladé holky,“ říká Lucka.
Lidé, kteří porazili alkohol a drogy: V Česku pijeme jak duhy, ale život na drogách lepší není
„Bral jsem gram pervitinu denně. Ráno jsem se bez něj nemohl probudit. Vysypal jsem půlku na stůl a pak se teprve probudil. Druhou půlku odpoledne a večer už mi to zase nestačilo,“ vzpomíná Amak Golden, majitel nahrávacího studia. „Několikrát jsem se stěhovala, abych se schovala sama před sebou,“ vypráví bývalá servírka Míša. Oba své závislosti nakonec překonali. Jak se jim to povedlo? Bojí se, že by se jim drogy mohly do života vrátit?
Po ukončení léčby se pro ni prý změnilo úplně všechno. Nepije, začala pravidelně spát, pravidelně jíst, pravidelně cvičit. Její přítel se s ní rozešel, ale bere to spíš jako nový začátek než tragédii a vysvětluje, proč to chápe. Člověk se z léčby nevrátí opravený. Sice nepije, ale najednou musí začít pracovat se svým opravdovým prožíváním a emocemi. A to ne každý v partnerském vztahu zvládne, když tam nefunguje komunikace. Dodává, že chápe, proč to partner neustál. Ta situace je těžká a Lucka přijela jiná.
Nejdůležitější podle Lucky je, že jí celá ta zkušenost a průběh léčby výrazně pomohly s dřívějšími problémy a cítí se teď mnohem líp: „Já jsem měla celý život pocit, že se děje něco špatně, že celý svět je proti mně. Že mi nevycházejí věci, které ostatním vycházejí. Já jsem si našla cestu sama k sobě, zjistila jsem, kdo vlastně jsem. Měla jsem tam k dispozici lidi, kteří mi s tím terapeuticky pomohli, navíc tam má velký význam i ta komunita ostatních spolu-pacientek. Uvědomila jsem si, že se nemusím bát s lidmi mluvit a požádat je o pomoc.“
Jak vypadal Lucčin první den v protialkoholní léčbě a za jak dlouho si připustila, že má vážný problém? Co jí celá tato zkušenost dala a vzala a co v životě dělá po jejím absolvování? Pusťte si celý rozhovor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
