Kabinet: Na stopě krautrocku II.
Na přelomu 60. a 70. let poučený rockový posluchač napjatě sledoval dění na britské art a progresivní scéně a vydýchával poslední nekontaminované halucinogenní obláčky psychedelické hudby kalifornské provenience. V západním Německu zatím nevelká skupina hudebních hledačů zadělala na změnu, kterou širší hudební svět plně docenil až po letech.
Britský tisk oněm vysoce inspirativním zásnubám bigbítu s postupy vážné elektronické hudby a strategiemi meziválečných avantgardních hnutí začal říkat krautrock.
Vítejte v roce 1972, druhém z pěti kabinetních ročníků, které ochutnáváme při degustaci hudby zvané také kosmische Musik. O úvod se postarali Can, kteří se díky dvojalbu Tago Mago a singlu Spoon na přelomu let 1971 a 1972 stali hvězdami táhnoucími desetitisíce diváků. „Hej ty, ztrácíš vitamín C,“ zpívá Damo Suzuki a kdo ví, co tím myslí. To, jak nazdařbůh a náhodně používal anglická slova, inspirovalo zpěváka postpunkových The Fall Marka E. Smithe natolik, že napsal píseň I Am Damo Suzuki.
Poslechněte si druhý díl krautrockového KABINETU RADIA WAVE v našem JUKEBOXU
O mnichovské skupině Amon Düül, která se před prvním koncertem rozštěpila na dvě frakce, jsme si vyprávěli již v předchozím díle. Amon Düül bez číslovky, to byl kolektiv hudebníků i nehudebníků žijících v mnichovské komunitě, který v roce 1969 nahrál jednu mnohahodinovou session plnou nakřáplých kytar a spousty bubínků. Z této session pochází většina nahrávek, jež skupině vyšly, i ta, jež nyní zní.
Amon Düül II se na tuhle spontánní sestavu dívali skrze hbité prsty virtuózních hardrockerů a hledali štěstí v Británii, kde se jejich obsazení načas protnulo s obsazením Hawkwind. Členové Amon Düül II své bubínkařící souputníky považovali za smečku neumětelů, při zpětném pohledu se ale zdá, že neohrabanost Amon Düül má v sobě větší jiskru a nadčasovost než do značné míry vyvanulý hardrock s nádechem psychedelie. Amon Düül II ale také vybrousili několik diamantů – například následující skladbu Deutsch Nepal, podle níž se později pojmenoval jeden z důležitějších industriálních projektů.
Jednou z největších inspirací pro japonské rockery je skupina Guru Guru, dodnes fungující power trio, jehož ryčné zásnuby rocku, jazzu, psychedelických ploch a rudimentární elektroniky byly pro jednu generaci japonských rockerů natolik stěžejní, že je vedoucí skupiny Mani Neumeier zvěčněn (spolu s několika dalšími krautrockery) v tokijském muzeu voskových figurín. Kde by bez Guru Guru byli Acid Mothers Temple či LSD March, kteří se pojmenovali podle jedné skladby Neumeiera a spol.?
Orientální názvuky k vašim uším přinese skupina Kraan a poté berlínští Agitation Free, skupina, která byla ve své tvorbě mocně inspirována Egyptem, kde odehrála několik koncertů, která si najala skladatelského kouče, pokoušela hranice elektroniky a byla jakousi zásobárnou členů pro další krautrockové skupiny, například Guru Guru a Tangerine Dream. A konečně s ní nějaký čas zpíval John L. pověstný svými nudistickými výstupy na pódiích. Jeho hlas uslyšíme v následující pecce z druhého alba Ash Ra Tempel, na kterém hostoval.
Kdo by hádal, že ve stejném roce jako skalní bigbíty Amon Düül II a Guru Guru vznikla i nadčasová, repetitivní desetiminutovka Hallogallo. Takto se světu představila dvojice NEU! – psáno vždy velkými písmeny a s vykřičníkem – tedy bubeník Klaus Dinger a kytarista Michael Rother, kteří po odchodu z Kraftwerk přišli s vysoce originálním pojetím hudby ovlivněné minimalismem i pop-artem.
Posluchač, který si v roce 1972 na talíř gramofonu položil jejich debutové album, se mohl cítit podobně jako Julian Cope, rocker a autor sice dosti subjektivní, ale dnes již legendární a klíčové knihy Krautrocksampler: „Ležel jsem v karavanu v Tamworthu ve Staffordshire a najednou se změnil CELÝ můj přístup k hudbě. Ten kus, který ve svém pořadu pouštěl John Peel, se jmenoval ‚Hallogallo‘ a byla to první skladba prvního LP NEU!. Nikdy v životě mi nic neznělo natolik odlišně, a pokud jde o tu šílenou zvukovou odvahu, je ‚Hallogalo‘ stále nepřekonané. Zatímco většina krautrockových kapel svým zvukem malovala rozměrná impresionistická plátna, zvuk NEU! byl suchým a otevřeným expresionismem. Jeho tajemství spočívalo v odmítání být tajemný – všechno bylo možné slyšet na první poslech, a to byla jeho nejkouzelnější vlastnost. Motorický rytmus bez baskytary přivedl ‚Hallogallo‘ od dlouhého fade-inu přímo do groovujícího riffu v E dur. Za tímto riffem zní jako rackové na útesech neodrážejících zvuk pozpátku přehrávaná kytara. Žádná melodie. Žádný zpěv. Nic, co by vám řeklo, na kterém místě té bezešvé a nekončící chodby se zrovna nalézáte. I kdyby se NEU! rozpadli hned po úvodním tracku svého debutového LP, stále by byli těmi, kdo změnili rock’n’roll.“
Na tomto místě je třeba zmínit postavu již zesnulého Connyho Planka, geniálního zvukaře a producenta, bez nějž by NEU! nikdy nedokázali to, čím jsou dnes tak slavní. A zdaleka to neplatí jen pro NEU!, ale i pro Kraftwerk, Cluster a mnoho dalších. Conny Plank je klidnou silou a zábleskem inspirace na desítkách titulů tvořících určitý krautrockový kánon.
Vzhůru do světa německé elektroniky made in 1973. Druhé album Cluster stojí tak trochu ve stínu debutu, jenž patří – alespoň podle ankety časopisu The Wire – mezi „100 alb, která zažehla svět, když nikdo neposlouchal“. Německý elektronický experimentátor Asmus Tietchens o albu v roce 2007, pětatřicet let po jeho vydání, píše: „Roedelius a Moebius dokázali najít zlatý střed mezi improvizací a automatickými procesy. (...) Cluster vybočovali z běžné dobové praxe tím, že při tvorbě svých úžasných, nekonečných melodií nepoužívali analogové sekvencery. (...) Většinou se svými klávesovými a elektronickými nástroji manipulovali po způsobu improvizátorů, vyhrnuli si rukávy a oddali se čistě manuální práci. Díky tomu si Cluster sami sebe nikdy nepředstavovali v roli těch, kdo jen kroutí a mačkají knoflíky. Samozřejmě, že Roedeliovi a Moebiovi neunikla možnost vytvářet repetitivní vzorce pomocí smyček magnetofonového pásu. Navíc na Cluster II použili i analogový rhythm box. Ze všeho nejvíc se ale spoléhali nikoliv na své vybavení, nýbrž na intuici a možnost rozhodovat v kterékoli chvíli o tom, co se stane v dalších pár okamžicích.“ Ve světle Tietchensových slov bychom Cluster mohli považovat ani ne tak za souputníky Kraftwerk jako spíš za elektronické příbuzné Can, skupiny, která ideálního – jednoduchého a působivého – tvaru svých skladeb dosahovala dlouhými improvizacemi a vzájemnou „telepatií“.
Dalšími ponory do světa rodící se estetiky elektronické populární hudby jsou ukázky z alb Tangerine Dream a Klause Schulzeho. Ten po odchodu z Tangerine Dream a Ash Ra Tempel pomocí levných varhan a magnetofonu s nahrávkami orchestru debutoval na značce Ohr albem Irrlicht. Něco toho roku bylo ve vzduchu, neboť Tangerine Dream ve stejném roce a u stejného labelu vydali své mistrovské dvojalbum Zeit, rovněž napjatě ambientní, rovněž bez výrazných rytmů, rovněž zpochybňující čas odtikávaný bicími. Berlín se stal jedním ze zřídel ambientní hudby, jejíž mistr, Brit Brian Eno svá nejslavnější alba tohoto žánru vydal až po setkání s Cluster. K tomu ale došlo až poté, co Cluster Berlín opustili a usadili se na venkově.
Hymna It’s A Rainy Day, Sunshine Girl, která zaklapne dveře druhého dílu krautrockového Kabinetu, vznikla ve vísce Wümme mezi Hamburkem a Brémami. Ano, tato minimalistická pecka otvírá druhé album, na němž Faust neplní roli nových Beatles, po nichž tolik touží vydavatelství Polydor. Saxofonové sólo v závěru považuje Julian Cope za „nejlepší na světě“, já zase chci upozornit na velejednoduché bicí Zappiho Diermaiera, které jsou nefalšovaným srdcem Faust. „Prší, sluneční dívenko,“ ohlašují Faust konec éry hippies.
Playlist:
Can – Vitamin C
Amon Düül – Drum Things
Amon Düül II – Deutsch Nepal
Guru Guru – Baby Cake Walk
Kraan – Sarah's Ritt Durch Den Schwarzwald
Agitation Free – Pulse
Ash Ra Tempel – Light: Look At Your Sun
NEU! – Hallogallo
Cluster – Plas
Klaus Schulze – Satz: Gewitter (Energy Rise – Energy Collaps)
Tangerine Dream – Origin Of Supernatural Probabilities (úryvek)
Faust – It's A Rainy Day, Sunshine Girl
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
