Karanténa Zuzany Fuksové IV: Není čas na nic, ani se bát. A v brněnské MHD krotí duchy

Nepovažuju se úplně za úzkostného člověka, ale: už ani nevím, o koho se bát víc. Nemoc je pro mě docela abstraktní, a jak mám v rizikové skupině pouze babičku, které je 92 a nedočkavě si přeje umřít, ale stále se nedaří, není pro mě (i přes hrozné výjevy z Itálie) nemocnost ten největší strašák. Jsou jím nepřímé dopady epidemie – jednak izolace si druhý týden vybírá svou daň i u kamarádů – zoom a facetime jsou fajn, ale není to ono. Introvertní singles vypadají v mých představách stabilizovaně (závidím jim každodenní jógy, kterých nejsem schopna) a členové rodin s dětmi se češou čím dál méně a začínají být zašedlí.

Přistihuju se, že se dívám na internetu hlavně na staré fotky, kde je nejen 2 a víc lidí, ale lidí spousta. Fotky ze závodů, klubů a gang bangů jsou najednou dvojnásob krásné.

Začíná na mě trochu doléhat intenzivní pobyt s dcerou doma kombinovaný s prací|foto: Zuzana Fuksová,Český rozhlas

Navzdory všudypřítomným radám se nevěnuju seberozvoji ani četbě klasiků – buď jsem líná, ale spíš myslím, že fakt nemám čas. S jazykem na vestě je příhodná fráze. S odřenýma ušima. Půjčila jsem si od mámy remosku, když si šla na výstaviště pro ochranné pomůcky pro zdravotníky na další týden, a budu péct dceři aspoň tu a tam kuře, když jí odpadlo maso ze školky.

Sociální sítě jsou dvousečné – sice se díky nim můžu, můžeme alespoň částečně odreagovat (jak jednodušší by to bylo na paintballu nebo v Ankali!), ale současně mě svádí k nechutnému obcování s informacemi o COVIDU – i když si uvědomuju, že nejsem Prymulova poradkyně, nemůžu přestat. Na účtu ještě něco je, tak jsme se sousedkou objednaly trampolínu. Buržoazie hard. Snad ji za měsíc nebudeme muset vyměnit za skývu chleba. Nejhezčí událost dnes: zaměstnanci Dopravního podniku Brno nahráli video, kterak tancují na ústřední píseň z filmu Krotitelé duchů.