Karanténa Zuzany Fuksové VIII: O apokalyptické Praze, čínských e-shopech a promořování

Epidemie je tu zatím pořád dost vzdálená – lidé chodí do parků, s rouškami pod bradou pijí pivka a jediný v okolí, koho znám a nemoc prodělal, je jedna mladá doktorka. U imaginárních hrozeb je trochu těžší se bát. Já se pořád víc bojím toho, že se vybourám, jakkoli to nechci zlehčovat. Ale každý má své fobie.

Domácí chill|foto: Zuzana Fuksová,Český rozhlas

Jedu poprvé po dvou měsících na chvíli něco natočit do Prahy. Je poloprázdná, cítím se jako ve vlasteneckém apokalyptickém snu – nikde není slyšet anglického slůvka. Bondovka začíná, když chci jít cestou na vlak někam na záchod, který takřka nikde není otevřený. A fanouškem vyměšování do řeky, které jsem jednou viděla při procházce se psem, nejsem. Naštěstí byly na Pražské tržnici otevřené staré záchody. Nejvíc trending sloveso je promořovat se – to říkáme, když jdeme do parku s kamarády. Pořád ale není jasné, jestli je žádoucí nemoc chytnout a udělat si imunitu, nebo jestli to máme stále přidušovat jako kuře v remosce.

Protože nemám ve spojení s nouzákem (nouzový stav) opravdovou, ale jen domnělou nouzi, postihuje mě aktuálně nejvíc moje lenost cvičit doma. Chci jít do svého oblíbeného hygge studia, které ale logicky odmítá otevřít – v rouškách praktikovat asany je absurdní a pokutu nechce nikdo. Namasté.