Karlovarské masařky 1: Jen díky snům jsou lidé vidět
Dvojí víkendová „cesta na západ“ je šťastně za námi, zatímco nadstandardně zduřelé karlovarské fronty a dynamické proměny klimatu stále před námi – a přesto už mám pocit, že si mohu v klidu zabalit na cestu domů. Viděl jsem totiž hned zkraje ten film, který dá celému festivalovému pobytu smysl a vrhá smířlivé světlo i na ty nejméně povedené soutěžní tituly. Natočil ho čínský básník, kterému je šestadvacet let. Vhledem k tomu, že jde o snímek, který nás mimo jiné konstantně vybízí k zpětnému pohledu a přehodnocování minulosti, ptám se sám sebe nervózně: kde jsem byl v jeho věku já? Odpovídat na to s dovolením nebudu.
Nejlepší filmy jsou jako sny, říkával francouzský klasik Jean Eustache. U celovečerního debutu Kaili Blues jedné z největších nových nadějí asijského filmu Gana Biho, který nás zavádí do deštěm a mlhou protkané subtropické oblasti na jihovýchodě Číny, si na tohle tvrzení nelze nevzpomenout. V duchu buddhistické Diamantové sútry se tu minulost, přítomnost a budoucnost stékají do jednoho fascinujícího toku a putování vnitřní i vnější krajinou jako by se opíralo výhradně o záhadné meandry paměti. Čím vším tenhle film je? Magickou meditací o prostoru a času, enigmatickou básní o ztrátě a bolesti i melancholickou elegií za mizející svět čínských venkovských tradic.
Těžiště neobvyklého vyprávění o lékaři s gangsterskou minulostí, který po propuštění z vězení pracuje na malé klinice v provincii Kuej-čou, leží v jeho promyšleně radikálním formálním provedení. Takřka každý obraz filmu atakuje naši imaginaci, v každém prodlévajícím záběru je co objevovat a na co napřít pozornost, každý z nich působí jako halucinace i realita zároveň. Kamera je tu podobně odpoutaná jako mysl hlavního hrdiny: její pohyby jsou zcela nepředvídatelné, paličaté i osvobozující. Nenápadně dávkované informace a více či méně tajuplné tematické refrény (hodinky, divocí lidé) jsou tu stejně důležité jako dechberoucí básně, jimiž je film protkán a které jsou dílem samotného režiséra.
Podmanivý rytmus a truchlivá obrazotvornost jeho poezie se v Kaili Blues výtečně doplňují se zdánlivě prostými, avšak metaforicky bohatými výjevy plnými odrazivých ploch. Právě z této nevšední synergie roste uhrančivá emoce záměrně tajnosnubného příběhu, v němž hlavní postavu charakterizuje neustálé hledání – synovce, kterého jeho bratr zvažuje prodat; bývalého milence své postarší kolegyně z národnostní menšiny Miao; muzikantů, kteří ovládají hru na tradiční bambusový dechový nástroj lusheng. V pravidelných cyklech tady režisér vyznávající strukturu fugy pracuje se symbolikou času a jednotlivými motivy kruhu – skutečných i kreslených hodin, kulatých knoflíků i kruhových záběrů a otoček o 360 stupňů.
To ale není zdaleka všechno: svůj největší trumf si Gan Bi schoval na poslední třetinu snímku. Dosavadní eliptická stavba filmu totiž dostává po příjezdu hrdiny na místo jeho osobní dvojí mise nečekanou lekci z kontinuity. Kaili Blues vrcholí jedenačtyřicetiminutovým dynamickým záběrem, v němž kamera neustále mění objekt svého zájmu a sleduje velké množství figur v krajně členitém prostoru. Choreografie tohoto neskutečného, z ruky snímaného výjevu je plná náhlých změn směru i tempa, ale přes všechnu ekvilibristiku nikdy nepůsobí okázale ani domýšlivě. Technicky není chvílemi úplně bez problémů s ostřením, přesto vás ale svou silou, atmosférou a zvláštní pokorou zanechá v němém úžasu.
Pokud jste si při čtení posledních odstavců vzpomněli na thajského mistra podmanivých reinkarnací Apichatponga Weerasethakula nebo některé velikány tchajwanské nové vlny, nejste daleko od Gan Biho inspiračních zdrojů; jeho způsob prolnutí mystiky a všednosti je ale tak nevtíravě originální a hypnotický, že pro něj nenacházím srovnání. Ještě teď, den a půl po projekci, si nejsem jistý, zda se mi Kaili Blues celé jen nezdálo. To by ale nevadilo. Vždyť jen díky snům jsou lidé viditelní.
Nejlepší filmy jsou jako sny. Ten nejuhrančivější nám dnes umožnil prožít šestadvacetiletý(!) čínský básník Gan Bi. #KailiBlues #KVIFF2016
— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) 3. července 2016
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
