Karlovarské masařky 1: Jen díky snům jsou lidé vidět

03662352.png

Dvojí víkendová „cesta na západ“ je šťastně za námi, zatímco nadstandardně zduřelé karlovarské fronty a dynamické proměny klimatu stále před námi – a přesto už mám pocit, že si mohu v klidu zabalit na cestu domů. Viděl jsem totiž hned zkraje ten film, který dá celému festivalovému pobytu smysl a vrhá smířlivé světlo i na ty nejméně povedené soutěžní tituly. Natočil ho čínský básník, kterému je šestadvacet let. Vhledem k tomu, že jde o snímek, který nás mimo jiné konstantně vybízí k zpětnému pohledu a přehodnocování minulosti, ptám se sám sebe nervózně: kde jsem byl v jeho věku já? Odpovídat na to s dovolením nebudu.

Nejlepší filmy jsou jako sny, říkával francouzský klasik Jean Eustache. U celovečerního debutu Kaili Blues jedné z největších nových nadějí asijského filmu Gana Biho, který nás zavádí do deštěm a mlhou protkané subtropické oblasti na jihovýchodě Číny, si na tohle tvrzení nelze nevzpomenout. V duchu buddhistické Diamantové sútry se tu minulost, přítomnost a budoucnost stékají do jednoho fascinujícího toku a putování vnitřní i vnější krajinou jako by se opíralo výhradně o záhadné meandry paměti. Čím vším tenhle film je? Magickou meditací o prostoru a času, enigmatickou básní o ztrátě a bolesti i melancholickou elegií za mizející svět čínských venkovských tradic.

Těžiště neobvyklého vyprávění o lékaři s gangsterskou minulostí, který po propuštění z vězení pracuje na malé klinice v provincii Kuej-čou, leží v jeho promyšleně radikálním formálním provedení. Takřka každý obraz filmu atakuje naši imaginaci, v každém prodlévajícím záběru je co objevovat a na co napřít pozornost, každý z nich působí jako halucinace i realita zároveň. Kamera je tu podobně odpoutaná jako mysl hlavního hrdiny: její pohyby jsou zcela nepředvídatelné, paličaté i osvobozující. Nenápadně dávkované informace a více či méně tajuplné tematické refrény (hodinky, divocí lidé) jsou tu stejně důležité jako dechberoucí básně, jimiž je film protkán a které jsou dílem samotného režiséra.

03662354.png

Čtěte také

Podmanivý rytmus a truchlivá obrazotvornost jeho poezie se v Kaili Blues výtečně doplňují se zdánlivě prostými, avšak metaforicky bohatými výjevy plnými odrazivých ploch. Právě z této nevšední synergie roste uhrančivá emoce záměrně tajnosnubného příběhu, v němž hlavní postavu charakterizuje neustálé hledání – synovce, kterého jeho bratr zvažuje prodat; bývalého milence své postarší kolegyně z národnostní menšiny Miao; muzikantů, kteří ovládají hru na tradiční bambusový dechový nástroj lusheng. V pravidelných cyklech tady režisér vyznávající strukturu fugy pracuje se symbolikou času a jednotlivými motivy kruhu – skutečných i kreslených hodin, kulatých knoflíků i kruhových záběrů a otoček o 360 stupňů.

To ale není zdaleka všechno: svůj největší trumf si Gan Bi schoval na poslední třetinu snímku. Dosavadní eliptická stavba filmu totiž dostává po příjezdu hrdiny na místo jeho osobní dvojí mise nečekanou lekci z kontinuity. Kaili Blues vrcholí jedenačtyřicetiminutovým dynamickým záběrem, v němž kamera neustále mění objekt svého zájmu a sleduje velké množství figur v krajně členitém prostoru. Choreografie tohoto neskutečného, z ruky snímaného výjevu je plná náhlých změn směru i tempa, ale přes všechnu ekvilibristiku nikdy nepůsobí okázale ani domýšlivě. Technicky není chvílemi úplně bez problémů s ostřením, přesto vás ale svou silou, atmosférou a zvláštní pokorou zanechá v němém úžasu.

Pokud jste si při čtení posledních odstavců vzpomněli na thajského mistra podmanivých reinkarnací Apichatponga Weerasethakula nebo některé velikány tchajwanské nové vlny, nejste daleko od Gan Biho inspiračních zdrojů; jeho způsob prolnutí mystiky a všednosti je ale tak nevtíravě originální a hypnotický, že pro něj nenacházím srovnání. Ještě teď, den a půl po projekci, si nejsem jistý, zda se mi Kaili Blues celé jen nezdálo. To by ale nevadilo. Vždyť jen díky snům jsou lidé viditelní.