Kde se sedělo nejhůř a proč. Kniha Vězení jako zrcadlo společnosti mapuje historii našeho vězeňství

Kniha s podtitulem Nerovný souboj vědy, politiky a humanity 1965–1992 je tak výsledkem mezioborového výzkumu, ve kterém chtěla trojice překonat dva tradiční pohledy na československé vězeňství. „Skupinu disidentů / politických vězňů a bývalých pracovníků vězeňství, kteří dnes píší o historii, jsme rozšířili o dozorce, psychology nebo pedagogy, kteří ve věznicích pracovali,“ vysvětluje Louč.

Bušková dodává, že co se týče rozhovorů pro knihu, nejhůře dosažitelná skupina byli bývalí dozorci. „Oni sami si uvědomují, že jejich pohled na věc se rozchází s tím, jak o tématu vězeňství společnost přemýšlí v současnosti. Je to skupina, která si nejvíc uchovala pohled té doby, co se týče zacházení s vězni.“

Práce s pamětníky bylo podle Louče zároveň i velké dobrodružství. „V dohledávání bývalých kriminálních vězňů nám pomohla řada organizací jako Probační mediační služba nebo centrum Rubikon v Karlových Varech. Při hledání bývalých dozorců by nás zase nenapadlo, že cestou, jak najít někoho z nich, mohou být kynologické spolky, lépe řečeno psi, kteří s nimi tenkrát byli v ostraze.“

Které věznice měly nejhorší pověst? Čeho Václav Havel litoval po prvním umístění do vazby? Kdo rozhodoval, do které věznice odsouzený člověk následně zamířil? Co v praxi znamená, když se řekne, že se do současného českého vězeňství vrací hledisko bezpečnosti? Poslechněte si celý rozhovor s Klárou Pinerovou, Kristýnou Buškovou a Michalem Loučem.