Když je všechna poezie hloupá. Jak se Nick Cave, Kanye nebo Panda Bear vyrovnali se smrtí blízkého?

Hudba Elverumovi pomáhá vyjádřit nepopsatelné pocity po ztrátě blízkého člověka, útržky každodenních zážitků si pečlivě zapisoval a zhudebnil je v ložnici s akustickou kytarou a klavírem tak potichu, aby neprobudil jedenapůlroční dceru spící ve vedlejším pokoji. Při prvním poslechu se nad upřímností podlamují kolena a hrdlo se stahuje úzkostí, když Elverum popisuje, jak v ulicích potkává ženy v šatech zesnulé manželky, protože se musel jejího oblečení zbavit. Se smrtí se nechce písničkář, dříve vystupující s kapelou The Microphones, smířit, popírá tragickou událost a nechce se jí poddat.

Deska týdne: Mount Eerie na druhé desce o smrti své ženy testuje hranice toho, co unese píseň

• Upravit
• Smazat

Poslech loňského alba amerického písničkáře Phila Elveruma A Crow Looked at Me mnozí označovali za nejintenzivnější hudební zážitek posledních let – bolestně detailní zpráva o smrti jeho manželky Geneviève posouvala hranice toho, co je možné v rámci folkové desky vyslovit. Aktuální album Now Only začíná tam, kde A Crow Looked at Me končí. Přesto je v něčem úplně jiné.

„Na téhle devastaci není nic přirozeného ani dobrého, patříš sem, odmítám přírodu,“ svěřuje se v písni Forest Fire. Popírání je první z fází vyrovnávání se s tragickou událostí, které psycholožka Elisabeth Kübler-Ross popsala ve slavné studii O smrti a umírání z roku 1969. Po jejím publikování se začalo mluvit o smrti otevřeněji jako o přirozeném jevu lidského života. Popírání střídá zlost, smlouvání a propad s depresí, až nakonec člověk dospěje ke smíření, což může každému trvat různě dlouho. Smrt je také věčným hudebním tématem, které sahá hluboko do historie – a i hudebníci si procházejí s celými alby jednotlivými fázemi, ať už se vzpamatovávají po smrti rodičů, nebo sbližují s vlastním koncem.

Dostane se ti od nich spravedlnosti? Jestli ne, tak ode mě jo

Když se Mia Zapata, zpěvačka seattleské kapely The Gits, vracela 7. července 1993 domů z koncertu, byla přepadena, brutálně zbita, znásilněna a uškrcena neznámým násilníkem. Událost zamávala tehdejší grungeovou scénou ve Washingtonu, kde se Zapata pohybovala. Mezi členkami spřízněné kapely 7 Year Bitch se dusila naštvanost a naplno vybouchla na povrch s deskou Viva Zapata! (1994), kterou věnovaly zavražděné kamarádce. „Dostane se ti od společnosti spravedlnosti? Jestli ne, tak ode mě teda jo,“ zpívá tu Selene Vigil a kritizuje táhlé vyšetřování.

7 Year Bitch ale nechtěly jenom tak čekat s rukama v klíně a spoluzaložily organizaci Home Alive, vznikla z iniciativy lidí potkávajících se na koncertech nebo výstavách. Home Alive bylo nejenom fórum, kde jste mohli mluvit o problémech sexuálního násilí v komunitě, ale také místem s žíněnkami a tělocvičnou, kde vás naučili sebeobraně. Organizace tiskla instruktážní letáky nebo sestavila benefiční kompilaci Home Alive: The Art of Self Defense, kde zní brutální lyrika Lydie Lunch, ale také velká jména jako Nirvana, Pearl Jam nebo Joan Jett. Nahrávka semkla tehdejší scénu, byla postavená na solidaritě a poslala jasnou zprávou obětem s podobnými zkušenostmi po celém světě.

Nech mě žít o několik let déle

Tradiční motiv smlouvání se smrtí se objevuje v různých podobách folklorních tradic. U nás moravskou baladu na stejné téma proslavil písničkář Jaroslav Hutka jako Hádala se duše s tělem. „Cos vidělo, to jsi chtělo, na hříchy jsi nevzpomnělo,“ ukazuje skladba poslední vyjednávání. Píseň v anglickém folkloru nese název Death and the Lady a proslavila ji zpěvačka Shirley Collins v 70. letech. Znovu ji nahrála předloni, verze z nahrávky Lodestar zní naléhavěji, zpěvačce už totiž není 35, ale 83 let. „Jeho hlava byla plešatá a vousy šedé, jeho kabát měl barvu odstínů myrty,“ zpívá Collins v lehce upravené textové podobě o setkání ženy se smrtí. Smrtka vyzývá, že je už čas, ale žena se dává do smlouvání: „Dám ti vzácné zlato a šperky, jestli mě necháš žít, jestli mě necháš žít o několik let déle.“

Album vyšlo v roce 2016, který byl v hudbě poznamenaný ztrátou. Jedním ze silných příběhů byl ten za albem Skeleton Tree od Nicka Cavea, jehož patnáctiletý syn zemřel během natáčení po pádu z útesu. „Volám tě svým hlasem,“ australský hudebník, který o smrti zpíval celý život, psal o ní v knihách, ale nikdy jí nebyl tak blízko, tu oslovuje svého syna nebo možná promlouvá k Bohu. Jako by chtěl vyjednávat a zvrátit události, které nechce přijmout. Na desce Skeleton Tree synovi věnoval jenom několik truchlivých skladeb, smutek je ale cítit z jeho třesoucího se hlasu i v písních napsaných před Arthurovou smrtí. Další terapii se Cave vystavil před kamerou v dokumentu One More Time with Feeling. Cave dává rozhovory jenom zřídka, ale tentokrát se rozhodl otevřít dveře do soukromí. Podle slov režiséra měl Cave na srdci něco, co potřebovalo ven, a on mu s tím pomohl. „Protože nic nemá smysl, v noci, kdy jsme narazili jako vlak,“ zpívá v druhé půlce alba – přes popírání, smlouvání přechází do deprese.

Konec blízkého člověka tě vhodí do života, umírat se dá i dobře. Jak se mladí vyrovnávají se smrtí?

• Upravit
• Smazat

Lori letos na podzim náhle zemřel otec. Smutnou zprávu sdílela na Facebooku – trochu aby v truchlení nebyla sama, trochu aby nemusela dokola prožívat překvapení a smutek všech ostatních. Jakub se s maminkou po dlouhé nemoci rozloučil v hospicu, ve kterém nakonec začal pracovat. Ondřej o umírání vydal knihu, v níž se zkušeností novináře a pracovníka Cesty domů dává praktické rady, ale také vypráví příběhy. Jak se dá truchlit, jak loučit a proč je dobré o smrti mluvit?

Vzpomínky z nejchladnější zimy

Nejchladnější a nejdepresivnější příběh, který kdy Kanye West vyprávěl, bylo album 808s and Heartbreak z roku 2008. „Bylo to, jako přijít o ruku a nohu a snažit se s tím naučit žít,“ říkal rapper West na tiskovkách, kde vůbec nevypadal, že by po rozchodu se snoubenkou a smrti matky rozehrával falešnou mediální hru na city. Když měl zpívat píseň z alba v noční show Davida Lettermana, chvěl se mu hlas, několikrát zpíval mimo mikrofon a během rozhovoru vypadal jako duch, který se má rozplynout v mlze. 808s and Heartbreak bylo zlomovým momentem v hip hopu, žádný z rapperů ještě nikdy tak neodhalil své emoce. West si upravil hlas počítačovým softwarem auto-tune, aby si dodal odvahu – ukázal se tu jako zranitelný a zmatený člověk s pochybami a otevřenými ránami. Do melancholických beatů a rytmu bicího automatu Roland TR-808 rapoval o probdělých nocích, na chlup stejných dnech a promlouval k matce: „Vzpomínky z nejchladnější zimy, na shledanou přítelkyně, budu ještě schopný milovat?“ West tak pomohl seznámit rap s nepoznanými emocemi a otevřel dveře pro emo rappery jako Drake nebo dnešní generaci xanaxových „sad boys“, kteří rapují o svých slabostech, nezájmu o okolní svět a za pomoci prášků proti bolesti se uzavírají do sebe.

Americký folkař Sufjan Stevens se na Carrie & Lowell z roku 2015 snaží smířit se smrtí své matky, která ho těsně po narození opustila. Chce jí konečně odpustit a popisuje tu jejich nikdy nevyřešený vztah. „Bylo strašlivé vyjádřit lásku někomu tak cizímu,“ vzpomíná Stevens pro server Pitchfork na zvláštní setkání, k němuž se odhodlal až v posledních dnech matčina života. Desku natočil s minimem prostředků, přišlo mu to tak nejupřímnější.

Noah Benjamin Lennox, který vystupuje jako Panda Bear nebo člen indiepopové skupiny Animal Collective, by se se Sufjanem Stevensem nebo Philem Elverumem shodl. Nejupřímnější jsou strohé aranže. Druhou, ještě folkovou, desku Young Prayer nahrál ve stejném pokoji, v němž podlehl jeho otec rakovině. Album je sérií skic, které v nedokončené podobě ještě stihl otci jako poděkování za celý život přehrát. Lennox obviňuje nemoc a nechce si přiznat nezvratnou událost. Později se ke smutnému okamžiku vrátil na již elektronickém album Panda Bear Meets The Grim Reaper ve skladbě Tropic of Cancer se samplem Čajkovského Louskáčka. Tentokrát smířlivěji se snaží nemoci odpustit a definitivně přijmout, co způsobila. Podobně se posouvá i Elverum na novince Now Only, ve stejnojmenné písni s odlehčeným refrénem si uvědomuje, že není jediný na světě, komu umřel někdo blízký na rakovinu.

Nemělo by se o tom zpívat

Hineni, hineni. Leonard Cohen se ve své poslední nahrávce You Want It Darker postavil smrti čelem, neměl zapotřebí smlouvat, ale přijal věci, jak se mají. V hebrejštině promlouval k Bohu, za doprovodu židovského sboru, houslí a akustické kytary smířlivě slábnoucím hlasem prohlásil, že je připravený. Cohen zemřel jen několik týdnů po vydání desky, která je možná jeho nejsilnější a na níž se s typickým šarmem popasoval s vlastní smrtelností. David Bowie dospěl jenom o pár měsíců dříve do stejné fáze přijetí, jak ji vysledovala na rozhovorech s umírajícími lidmi psycholožka Kübler-Ross – fanouškům to s albem Blackstar nesděloval napřímo, velkolepě, ale v symbolech, které bowielogové luští dodnes. Smrt vítal s úsměvem, jak je vidět ve videoklipu k titulní písni.

Stadia vyrovnávání se s katastrofickou ztrátou nebo vlastním odchodem nemusí jít vždycky ve předepsaném pořádku a lidé je neprožívají stejně. V těžkých chvílích může ale pomoct poslechnout si někoho, kdo si prošel něčím podobným, ať je to blízký kamarád v hospodě, nebo něčí deska. Dodá vám třeba odvahu, možná nasype trochu soli do rány nebo donutí vzpomínat na to hezké. Tragická zkušenost je ovšem nepřenositelná. „Smrt je opravdová, někdo tu je a pak tu není, není to nic, o čem by se mělo zpívat,“ Elverum se úzkostně svěřuje na albu A Crow Looked at Me. Má pravdu. Když přijde smrt, všechna poezie je hloupá.