Když nemají vodu, ať postaví vodovody. Česká vláda odmítá brát vážně klimatickou krizi

Když nemají na chleba, ať jedí koláče. Tohle báječné řešení akutního společenského problému při pohledu na revoltující pařížské nuzáky prý nejspíš nevymyslela Marie Antoinetta, které je tento citát přisuzován. Věta ale dodnes slouží jako populární doklad toho, nakolik jsou vládnoucí třídy vzdáleny trápení lidu a neuvědomují si svá privilegia ani zodpovědnost z nich vyplývající.

„Jak pomohlo našich 165 přehrad při letošním suchu? Téměř vůbec,“ říká expert na ochranu vod

• Upravit
• Smazat

Jiří Malík je ochráncem přírody působícím na Broumovsku, dvacet let pracoval na místní Správě CHKO Broumovsko. Založil mimo jiné občanské sdružení Živá voda, které se zabývá ochranou vod a významných krajinných prvků, a aktuálně dokončil práce na projektu „model Zdoňov“. Ten má za úkol přirozeně zadržovat vodu a navrátit zemědělské půdě stoprocentní jímací schopnost.

Po staletích bychom tento inspirativní citát mohli vyměnit za nový, u kterého navíc o autorství není sporu. „Když nemáme vodu, tak budeme stavět vodovody,“ zní v překladu premiérovo nové a neotřelé řešení klimatického kolapsu, který se v Česku projevuje mimo jiné rostoucím suchem. Sucho vyřešíme jednoduše tím, že přivedeme vodu tam, kde nemají co pít. Je to nápad výstižně dokládající odtrženost moci od skutečných problémů země. Sucho totiž neznamená jen žízeň. Andrej Babiš jednoduše odmítá přiznat, že sucho je tak nějak důsledkem nedostatku vody a že ty dvě věci spolu poněkud souvisí.

Chvíli to přitom vypadalo, že se i u nás bude brát klimatická krize vážně. Důkazy o fatálně rostoucím suchu jsou nezvratné, bez vody jsou už teď stovky obcí, je ohrožena úroda. A má být hůř. Bylo načase, že zasedla Národní koalice pro boj se suchem, tvořená premiérem, ministry životního prostředí a zemědělství, šéfy hydrometeorologů i vodohospodářů, zástupci krajů, agrární komory a tak podobně. Komplexní problém si zasluhuje stejně velkolepé řešení, byť v koalici nápadně chybí ekologové nejrůznějších typů.

Jenže pověstné české agroinženýrství zakrátko přineslo nečekané výsledky. Pokud na existenci klimatické krize nepřistoupíme, přestane existovat. Nebudeme se otravovat změkčilými, zdlouhavými a málo rozmáchlými postupy pro zadržování vody v krajině, jako je snižování velikosti zemědělských bloků, budování tůní a rybníků, lesních pásů a remízků či rušení meliorací nebo proměny druhového složení lesů. A už vůbec ne špatně obchodovatelnými výmysly, jako je šetrnější zemědělství.

Vláda furiantsky vyhlásila, že polovinu z padesáti miliard korun určených na boj se suchem a zčásti pocházejících z evropských fondů využije na propojování vodárenských soustav a dalších šest miliard na obnovu vodovodů. Ani jedno nijak neřeší zvyšující se nedostatek vody jako příčinu sucha. Pro lokality, kde není co pít, je to sice dočasná spása v obtížné situaci, ale pokud nezadržíme vodu v krajině, stejně jednou dojde. Ani z ropovodu neteče ropa, když už žádná není.

Zadržování vody v krajině je mimo Babišovo zorné pole. Dlouho to trvá a otravuje zemědělce, jako je, tedy byl, on i jeho ministr Toman. Ovšem ani vodovody pod půlkou republiky nebudou za měsíc, natož pak vyfantazírovaná padesátka přehrad, kde by se betonářská lobby konečně zahojila po doufejme marném čekání na šílený kanál Dunaj–Odra–Labe. Něco je třeba dělat hned a ukázat celé Evropě.

„Chybí nám nejméně měsíc vody,“ shrnuje současný stav profesor Miroslav Trnka z projektu Intersucho

• Upravit
• Smazat

Už na konci dubna se Česká republika potýká se suchem, které je pro toto období alarmující. Alespoň nízký stupeň sucha je prakticky na celém našem území. „Oproti běžnému roku nám chybí nejméně měsíc vody. Kumuluje se nám vodní deficit, takže vedle takzvaného zemědělského máme i sucho hydrologické, což znamená, že ho pociťují i lidé ve studních,“ říká profesor Miroslav Trnka z projektu Intersucho, který už přes pět let provozuje monitorovací systém pro zemědělství a lesnictví.

Premiér tedy vytáhl další eso z klimatického rukávu. Důrazně doporučil státu velký nákup cisteren, které budou do vesnic vozit vodu odněkud, kde ještě je. Následně na evropském summitu v rumunském Sibiu prohlásil, že Česká republika „udělá maximum k ochraně klimatu, nemůže to ale být způsobem, který zničí její průmysl“. Tady se řeší dvě mouchy jednou ranou. Náš průmysl na dlouhá léta nakopnou dodávky cisteren na vodu do celé Evropy a nějaké klima si zároveň bude moct trhnout nohou. Zbývá vyřešit už jen maličkost – kde tu vodu nakonec vezmeme.