Když nemáš kam jít, zbývá ti prostě chodit. Jak můj otec prošel devadesátkovou Prahu, aby nebyl sám

22. prosinec 2020

Hrdinou dnešního dílu série Krokem je člověk, který začal chodit z nouze. Toulat se po devadesátkové večerní Praze byla jedna z mála věcí, která mu zůstala. Párkrát jsem se k němu při jeho procházkách nachomýtl. Ještě o dvacet let později si pamatuji večerní Nusle a nás dva, jak jdeme. Může mi být tak šest, sedm let. Táta, který mě naučil milovat procházky, chodil hlavně proto, že neměl kam jít.

„Zámek vyměněnej, máma nikde s váma. A já jsem se nemoh dostat domů,“ vypráví otec, jak se mu v roce 1994 rozpadlo manželství. Věcně vzato se z něj stal bezdomovec, který měl doslova pouze střechu nad hlavou. Z bytu, kde bydlela jeho žena a dvě malé děti, se přestěhoval jen o patro výš. Přímo pod krov, mezi holubí trus.

„Když jsem se dostal z nejhoršího, byl jsem v tak těžké depresi, že jsem jel někam na Smíchov do psychologické poradny, ale už měli zavřeno, byl pátek odpoledne. Tak jsem se rozhod, že si hned najdu práci,“ vypráví otec – a možná svými vzpomínkami nechtěně naznačuje, proč se jeho manželství rozpadlo. Ze Smíchova se přesunul na Malostranské náměstí, vešel do prvního baru a poprosil je o práci. „Hned mě vzali. Tričko si nech, džíny taky, můžeš tady holce pomáhat v kuchyni.“

Táta se z Prahy přestěhoval do Liverpoolu, kde chodívá na procházky i po Penny Lane. Vzal jsem ho na procházku po Malé Straně alespoň takhle

Ještě ten den taky začala tátova historie nouzových procházek. Po první šichtě vyrazil na dlouhou túru nočním městem, z čehož se stal zvyk. „Vždycky když jsem skončil, říkal jsem si, co s načatým večerem? Vracet se na půdu do toho hnusnýho sajrajtu se mi moc nechtělo. A tak jsem chodil.“

Osamělý sněhulák za oknem v jedné z úzkých uliček na Malé Straně, kudy dnes nikdo nechodí

Tátovy nouzové vycházky nejčastěji kopírovaly ještě donedávna přeplněné turistické magistrály. Karlův most, Nerudovou ulicí nahoru, pak po zámeckých schodech, kde tehdy sídlila hospoda U zavěšenýho kafe, kde si člověk mohl vyzvednout šálek kávy, který mu předchozí zákazníci předplatili, takzvaně „zavěsili“.

Ještě před rokem by procházku v centru Prahy mnoho místních asi zavrhlo. Otci vyhovovala, protože si v davu spokojených turistů na Karlově mostě nepřipadal sám. „Chůze tě hodí někam jinam. Začneš se na lidi dívat nějak jinak. Říkáš si – musíte chodit do práce, ale máte se kam vrátit. Já jsem neměl. Půda není tvůj domov, tam seš bezďa,“ vypráví. Proti samotě mu pomáhal i zmíněný walkman s rádiem a noční DJs, kteří pouštěli neznámé věci, takže se občas otec zastavil u telefonní budky a zavolal, aby se zeptal.

Konsternované selfie Jonáše Zbořila z míst na Malé Straně, která snad nikdy předtím neviděl

„Jakmile nemáš možnost se vrátit ke statu quo, musíš se přepnout na jiný kanál, který ti přináší nové podněty,“ říkal o nočním poslechu rádia při procházkách pražským centrem. Nepochybně se to ale dá vztáhnout i na chůzi. Z jeho vyprávění působí jeho vycházky jako akutní lék proti prázdnotě a nečinnosti. „Vlastně si uvědomuješ to, že seš.“

Jak může chůze člověka dostat z nouze? A která věda má jako svůj praktický nástroj bloudění? Poslechněte si intimně laděnou reportáž z cyklu Krokem.

Jonášův otec prošel devadesátkovou Prahu, aby nebyl sám
autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Související