Když nemáš kam jít, zbývá ti prostě chodit. Jak můj otec prošel devadesátkovou Prahu, aby nebyl sám
Hrdinou dnešního dílu série Krokem je člověk, který začal chodit z nouze. Toulat se po devadesátkové večerní Praze byla jedna z mála věcí, která mu zůstala. Párkrát jsem se k němu při jeho procházkách nachomýtl. Ještě o dvacet let později si pamatuji večerní Nusle a nás dva, jak jdeme. Může mi být tak šest, sedm let. Táta, který mě naučil milovat procházky, chodil hlavně proto, že neměl kam jít.
„Zámek vyměněnej, máma nikde s váma. A já jsem se nemoh dostat domů,“ vypráví otec, jak se mu v roce 1994 rozpadlo manželství. Věcně vzato se z něj stal bezdomovec, který měl doslova pouze střechu nad hlavou. Z bytu, kde bydlela jeho žena a dvě malé děti, se přestěhoval jen o patro výš. Přímo pod krov, mezi holubí trus.
„Když jsem se dostal z nejhoršího, byl jsem v tak těžké depresi, že jsem jel někam na Smíchov do psychologické poradny, ale už měli zavřeno, byl pátek odpoledne. Tak jsem se rozhod, že si hned najdu práci,“ vypráví otec – a možná svými vzpomínkami nechtěně naznačuje, proč se jeho manželství rozpadlo. Ze Smíchova se přesunul na Malostranské náměstí, vešel do prvního baru a poprosil je o práci. „Hned mě vzali. Tričko si nech, džíny taky, můžeš tady holce pomáhat v kuchyni.“
Ještě ten den taky začala tátova historie nouzových procházek. Po první šichtě vyrazil na dlouhou túru nočním městem, z čehož se stal zvyk. „Vždycky když jsem skončil, říkal jsem si, co s načatým večerem? Vracet se na půdu do toho hnusnýho sajrajtu se mi moc nechtělo. A tak jsem chodil.“
Tátovy nouzové vycházky nejčastěji kopírovaly ještě donedávna přeplněné turistické magistrály. Karlův most, Nerudovou ulicí nahoru, pak po zámeckých schodech, kde tehdy sídlila hospoda U zavěšenýho kafe, kde si člověk mohl vyzvednout šálek kávy, který mu předchozí zákazníci předplatili, takzvaně „zavěsili“.
Ještě před rokem by procházku v centru Prahy mnoho místních asi zavrhlo. Otci vyhovovala, protože si v davu spokojených turistů na Karlově mostě nepřipadal sám. „Chůze tě hodí někam jinam. Začneš se na lidi dívat nějak jinak. Říkáš si – musíte chodit do práce, ale máte se kam vrátit. Já jsem neměl. Půda není tvůj domov, tam seš bezďa,“ vypráví. Proti samotě mu pomáhal i zmíněný walkman s rádiem a noční DJs, kteří pouštěli neznámé věci, takže se občas otec zastavil u telefonní budky a zavolal, aby se zeptal.
„Jakmile nemáš možnost se vrátit ke statu quo, musíš se přepnout na jiný kanál, který ti přináší nové podněty,“ říkal o nočním poslechu rádia při procházkách pražským centrem. Nepochybně se to ale dá vztáhnout i na chůzi. Z jeho vyprávění působí jeho vycházky jako akutní lék proti prázdnotě a nečinnosti. „Vlastně si uvědomuješ to, že seš.“
Jak může chůze člověka dostat z nouze? A která věda má jako svůj praktický nástroj bloudění? Poslechněte si intimně laděnou reportáž z cyklu Krokem.
Související
-
Chceš se mnou chodit? Pohyb po dvou změnil lidstvo víc než cokoli jiného, říká evoluční antropolog
Cyklus reportáží Krokem zkoumá kouzlo zdánlivě banální lidské činnosti – chůze. Dnes zkoumáme první kroky lidstva. Co všechno chůze po dvou člověku přinesla?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
