Když nevěnujeme každý okamžik seberozvoji, cítíme se provinile, říkají psychologové Devon Price

Na začátku vaší knihy Laziness does not exist (Lenost neexistuje) kromě svých vlastních zkušeností s přepracováním popisujete taky příběh své kamarádky, která pracovala 50 hodin týdně, ale stále si připadala líná a neproduktivní. Zní mi to jako příklad impostor syndromu, česky taky syndromu podvodníka, o kterém se teď hodně mluví. Jak impostor syndrom zapadá do vašeho „mýtu lenosti“? 

Ohledně impostor syndromu máme sami dost ambivalentní pocity. Když ho používáme, často mluvíme o marginalizovaných lidech nebo těch, kteří jsou v pomyslném potravním řetězci na nejistém místě. Přijde nám vtipné, že o tom mluvíme jako o syndromu, a tváříme se, že je to individuální problém. Ve skutečnosti je to velmi logická reakce na to, když vám systém opakovaně dává najevo, že do něj nepatříte. Mnohem častěji jím trpí ženy, lidé jiné než bílé barvy pleti, trans lidé.

A myslíme, že to není syndrom, ale důsledek nejisté, prekarizované pozice. Pocit, že se musíte neustále snažit dokazovat, že někam patříte, protože vám okolí dává najevo, že nikoliv. Nějakou část z toho internalizujete a začnete sami věřit, že nejste dost dobří. Jenže jde o systémovou věc. Výsledek toho, jak s námi systém jedná, bez ohledu na náš skutečný výkon.

Ve vaší knize „mýtus lenosti“ popisujete nejen jako pocit, že nejsme dostatečně efektivní, ale taky že se netváříme dostatečně profesionálně. Jako by se to dotýkalo naší niterné identity. 

Představa toho, jak vypadá dobrý zaměstnanec, je hrozně úzce a velmi korporátně vymezená. Nejde jen o to, kolik odpracujete hodin, ale jak svoji zaměstnaneckou roli naplňujete. Měli byste komunikovat standardní, bělošskou angličtinou, nebýt příliš emocionální – což znamená nedávat najevo žádné emoce kromě jakési profesionální vlídnosti. Neměli byste se oblékat příliš výstředně. Takže pokud jste viditelně queer, máte přirozeně kudrnaté vlasy, tetování, nosíte něco, co je ve vaší třeba nebělošské kultuře tradiční, můžete mít problém.

I když jde o naprosto nevinné, neutrální a krásné věci, mohou být vnímány jako odchylka od schematického profesionálního vzhledu. Všechny tyto prvky jde vyložit jako znamení, že svou práci neberete vážně nebo nepracujete dostatečně poctivě. Je to jen příklad toho, jak moc naše představy o produktivitě a profesionalitě ve skutečnosti vyžadují, abychom lidi svlékli donaha, obrali je o jakékoliv známky identity, kultury mimo pracovního života.

Minulý týden Jeff Bezos prohlásil, že „balanc mezi pracovním a osobním životem je mýtus“. Jak moc se na současném stavu věcí podílí tahle kultura přísných, drsných generálních ředitelů?

Souvisí to s kulturním mýtem self-made mana, který pracuje tvrdě, podniká a nakonec pohádkově zbohatne. Ten s námi je už dlouhou dobu, od počátku industrializace. Každopádně od doby, co se zrodil mýtus Silicon Valley, je tahle fantazie ještě extrémnější. Jsou to ty sny o lidech, typicky mužích, kteří sedí v kanceláři úspěšné firmy, co původně vznikla u nich v garáži. Už to není jen o velkých výdělcích, ale radikální proměně společnosti skrze byznys. Narušení starých pořádků, inovace, inovace.

Když se bavíme o Bezosovi, Jobsovi, Gatesovi, zní to, jako kdyby vlastnili svět, ovládali vesmír a měnili fungování všeho, od farmaření po podobu pracovního dne. A do jisté míry to tak je, jejich firmy mají obrovskou lobbistickou sílu, třeba když se chtějí rozšířit do nějakého konkrétního města. Je to do absurdního extrému dotažená idea, že jediný způsob, jak být v tomhle světě úspěšný, je skrze práci. A pokud budete pracovat dostatečně, vyděláte dost peněz, můžete se stát prakticky něčím jako novodobým císařem.

Není tohle známka proměny ze staré, puritánské představy lopotné práce, za niž je odměnou posmrtný život, do něčeho, co připomíná jakousi byznysovou reality show plnou podnikatelských hvězd?

Máte naprostou pravdu. V morální psychologii se hodně mluví o symbolické nesmrtelnosti. Vychází z myšlenky, že nás všechny děsí představa smrti a vyrovnáváme se s ní tím, že každý máme nějakou ideu toho, jak budeme po smrti žít dál. Pokud jste věřící, máte symbolickou nesmrtelnost přímo v náboženském systému. Jak jste zmínil, puritáni věřili, že když budou pracovat dostatečně tvrdě, je to znamení, že se dostanou do nebe. Dnes žijeme v mnohem sekulárnějším světě a hádám, že podnikatelské hvězdy nejspíš nejsou věřící lidé. A proto je tak moc zajímá vesmír.

Pro ně je symbolickou nesmrtelností fakt, že se stanou jakýmisi vládci světa nebo že zajistí budoucnost svým potomkům, zatímco planeta pod nimi bude vlivem klimatické krize umírat. Mají tolik peněz, že by už nikdy nemuseli pracovat, svoje peníze by ani nedokázali utratit. Ale o peníze už nejde. Chtějí se vypracovat, dosáhnout tak skvělých úspěchů, že to bude skoro vypadat, jako kdyby nezemřeli. To je určitě součást tohoto.

Čtěte také

„Spoustu lidí víc zajímá fašismus než alternativní vize,“ říká radikální antropolog David Graeber

Někteří dobývání vesmíru vykládají jako pokračování kolonialismu jinými prostředky.

Myslím, že to souvisí s fantazií nekonečného růstu. Kolonizaci podpírá nejen představa, že svět patří nám, ale taky velmi kapitalistická myšlenka, že je potřeba neustále produkovat víc, vytvářet vyšší zisk, hromadit další a další zdroje. Takže souhlasím, a to přestože mnoho způsobů prozkoumávání vesmíru má nespornou vědeckou hodnotu. Ale když lidé mluví o kolonizaci Marsu jako o ovládnutí nového teritoria, je to stále to stejné kapitalistické krédo. Přitom víme, že nekonečný růst je pohádka, apokalyptická smyšlenka. Psal o tom David Graeber – kapitalismus nemůže růst nekonečně, a proto musíme myslet na to, že přijde apokalypsa, a utečeme do vesmíru, aby vůbec idea nekonečného růstu dávala jakýsi smysl.

V Laziness Does Not Exist mluvíte taky o mýtu nekonečného osobního růstu. Duolingo po práci, programovací kurzy o víkendech. Tlak na výkon v zaměstnání je přece jen o dost očividnější než podvědomý stres z toho, že nejsme produktivní 24 hodin, 7 dní v týdnu, i ve volném čase. Jak k tomu došlo?

Produktivita se stala tak silnou morální kategorií, že se cítíme provinile, jestliže nevyužíváme každý bdělý okamžik tak, aby se nám vyplatil a byl užitečný. Když jsme během pandemie měli volněji nebo třeba někdo přišel o práci, bylo velmi často slyšet: „Tak jak teď všechen čas využít nejlépe?“ Netýká se to samozřejmě jen pandemie, ale taky víkendů nebo prostě potom, co máte padla.

Naučíte se nový jazyk? Napíšete konečně ten román? Upečete chleba? Tyhle věci mohou být zábavné a milé, ale v zásadě jde o to, že pokud nejste v kapitalismu bohatí, vaše tělo a mysl jsou jediný kapitál, co máte. A začnete se sebe-objektifikovat, vidíte se jako prostředek k dosažení nějakého cíle. Vaše tělo se stává nástrojem pro generování zisku, místo toho, aby prostě jen tak bylo. A stejně to je s naší myslí.

Pokud se neustále nevzděláváte, nekonzumujete nové informace, cítíte se provinile. Jako kdyby vaším posláním bylo něco jiného než jen prostě být sami sebou a prožívat život. Uvrhává nás to do nikdy nekončícího stavu méněcennosti, v němž nejsme spokojení s tím jen existovat a dělat to, co opravdu chceme.

Devon Price - Laziness Does Not Exist|foto:Atria Books

Zdá se to přitom nevyhnutelné, když z titulu své práce novináře a tvůrce mám důvod být na sociálních sítích aktivní, využívat každý aspekt sebe sama k marketingu sebe sama. Pozoruju to, když třeba začnu dělat, tvořit něco jen tak. Velmi brzy mě napadne – co kdybych to pak dal na internet?

Především s kreativní prací, jejíž podstatou je sebevyjádření, je to složité. Online svět těmto věcem přikládá velmi konkrétní měřítka, jako třeba počty lajků. Jako kdyby i prožitek uměleckého díla nebo i čtení novinového článku byla zkušenost, kterou je potřeba kvantifikovat a zjistit, jestli se to lidem líbí. Nedává to smysl. Jde mnohem víc o kvalitativnější než kvantitativní zážitky. Donutilo to lidi zamyslet se? Přinutilo je to se k vaší práci vrátit? Měli díky tomu zajímavou diskuzi sami se sebou nebo s názorovými oponenty? A co vy? Uspokojilo to vaše očekávání? Váš cíl? Nebo vás to prostě jen bavilo? To by přece mělo stačit.

Jak se s tím vy sami vyrovnáváte? Přece jen píšete, jste aktivní na Twitteru… Jak se vám daří s mýtem lenosti bojovat? Jak dokážete upéct chleba, aniž byste si ho pak vyfotili na Instagram?

Podle nás všichni potřebujeme nějaké koníčky, ve kterých jsme prostě špatní. Které nikdy nemůžeme dělat, abychom se ukázali. My třeba rádi hrajeme videohry, střílečky, přestože jsme v nich hrozně špatní. Nikdy s tím nikoho neoslníme, nemá ani smysl, abychom si udržovali tabulku výsledků. Nebo tanec – máme hrozný smysl pro rytmus. Ale o tom to není, jde o to bytí v okamžiku a v procesu. Pomáhá nám to zkoušet nové věci s tím, že v nich dost možná nikdy nebudeme nijak dobří.

Co se týče naší práce, snažíme se nedívat na čísla. Lidé hrozně moc řeší, jak algoritmus jejich práci ovlivňuje, jak mu jít naproti – algoritmy se ale pořád mění. Co jsme od doby, kdy jsme se v šestnácti připojili na internet, zjistili, je, že stejně nikdy nemáte věci pod kontrolou. Lepší je vzdát se iluze kontroly, psát, co chcete psát, tvořit, co chcete tvořit, dělat, z čeho jste nadšení, a nakonec si to najde lidi, které to najít má. Někdy se věci nepovedou, ale hlavní je nenechat se tím odradit. A věřit v to, co opravdu chcete dělat. Ale je nám jasné, že se to říká hrozně jednoduše. Taky nám to trvalo pěknou řádku let.

V knize taky mluvíte o nutnosti dovolit si selhat. Nedávno jsem viděl plakát na FuckUp Nights, akci, kde lidé sdílí svá podnikatelská selhání, aby se z nich vzájemně poučili a byli ještě produktivnější. Napadá mě, jestli není nebezpečné taky převracení seberozvoje do nástroje, jak se stát ještě efektivnějším pracovníkem.

Ano, tahle sebeoptimizační mašinerie. Ta dokáže pozřít skoro cokoliv. Lidé občas mluví o naší knize a vytáhnou pár útržků, kde píšeme o tom, jak nám relaxace a přestávky mohou pomoci být kreativnější, a dodají: vidíte, to se z hlediska produktivity fakt vyplatí. A my to samozřejmě nenávidíme, protože o to nám nejde. Cílem je žít život, který je ve shodě s vašimi hodnotami, je plný radosti a plně prožitý. Je třeba trénovat to, že některé lidi pak nutně zklamete, vzdát se závazků, které držíte jen proto, že vám společnost říká, že byste měli.

Čtěte také

„Levice by místo žen a Afroameričanů ve vedení korporací měla řešit chudé,“ říká politolog Corey Robin

Ale ano, všichni ti životní koučové, guruové se takových věcí chytají a pak je vyprávějí stylem: to z vás udělá lepšího zaměstnance, lepšího podnikatele. Podle nás je to dost hrozné. Pokud někdo opravdu věří, že vaším jediným údělem je být produktivní a dosáhnout velkých věcí, může ohnout skoro cokoliv tak, aby mu to do téhle představy zapadalo. A pak je potřeba vzít nohy na ramena.

Taky se zdá, že současný systém vyprodukoval celý pracovní obor, který se zabývá řešením úzkostí z práce. To je docela ironický koloběh.

Vytváří nemoc a pak vám rovnou prodává i lék. Hodně podobně to vidí kritická psychiatrie nebo radikální přístupy k duševnímu zdraví. Ty netvrdí, že deprese nebo schizofrenie není skutečná, ale že z velké části k našim trápením přispívá pracovní styl, dojíždění, stres z finanční závislosti. Je to systémový problém, jehož symptomy pak léčíme na individuální úrovni. Jako kdybychom byli nemocní tak jako tak, bez ohledu na kontext. Ale to nemusí být pravda. Takže seberozvojový průmyslový komplex je velmi frustrující – lidé řeknou, že se jim kniha líbila a podporují rovnováhu pracovního a volného času, ale sebepéče je pro ně jen dalším nástrojem k vyšší produktivitě. Hodinová pauza, abyste mohli pracovat déle a líp.

Jak se vlastně „mýtus lenosti“ projevuje ne na osobní, ale systémové rovině?

Dobrým příkladem je bezdomovectví, protože třeba v Americe se s ním setkal každý. Jako dítě potkáte člověka na ulici prosícího o peníze a vaši rodiče řeknou: tomu nic nedáme, protože to stejně utratí za drogy a alkohol, je jen líný a měl by si sehnat práci. A to je v naší kultuře hluboce zakořeněno. Říct takovou věc znamená ignorovat celý kontext života takového člověka.

Řekněme, že máte pravdu a on to opravdu za drogy a alkohol utratí. Protože znám lidi, co si bezdomovectvím prošli, vím od nich, jak ohromně fyzicky bolestivé spaní na ulici je. Země je studená, všude je hluk, často máte zranění, která vám nikdo neošetří, protože nemáte pojištění. Takže pokud máte jen 20 dolarů, abyste si koupili alkohol a bolest přehlušili, dává to dost možná ten nejracionálnější smysl. A pokud jste závislí, stejně se bez další podpory z ulice nejspíš nedostanete, ale potřebujete se vyhnout absťáku, který dokáže být hrozný.

Předsudky vůči lidem bez domova jsou obrovské. I když se na nějaký pohovor dostanete, jakmile dáte sebemenším náznakem najevo, že jste bez domova, nevezmou vás. Spousta lidí se na ulici navíc dostala proto, že je jako mladé a queer vyhodili z domova, nebo jsou to veteráni s traumatickými poruchami nebo třeba oběti zneužívání.

Podobně je to mimochodem i s ostatními, kteří jsou podle společnosti líní. Někdo, kdo je mnoho měsíců nebo let na podpoře, tam může být prostě proto, že má hlubokou depresi. Když trpíte depresí, tak nejenže je těžké sehnat pracovní místo, ale i se vzchopit natolik, abyste uklidili byt nebo napsali životopis. Často ke mně přijdou studenti, kterým někdo řekl, že jsou líní – a ukazuje se, že jen mají neléčené ADHD, řeší nemoc v rodině nebo musí vedle studia pracovat na plný úvazek. Takže jasně, že moje hodiny občas vynechají.

Nazvat někoho líným je jen pohodlný způsob, jak zahodit kontext jeho života. Když na něj ale zaostříte, zjistíte, že lidé dělají věci z důvodů, které dávají smysl – chtějí uspokojit společností nenaplněné potřeby. A to je jádrem mé knihy Laziness Does Not Exist. Pokaždé když má někdo problém a něco nesplní, je to kvůli širšímu kontextu nebo bariérám, které buďto nevidíme, nebo nechceme brát jako legitimní.

Lenost jako morální hodnocení je podle sociálních psychologů Devon Price přežitek. Jak zapadá nařčení z lenosti do biče efektivity, který jsme si kolem sebe upletli? Poslechněte si celý rozhovor!