Kluci z party rekonstruují všední život homosexuálů koncem 60. let, ale nic víc

12. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Kluci z party

Jednoho obyčejného letního dne roku 1968 se v bohémském bytě newyorské čtvrti West Village chystá narozeninová oslava. Sešlost organizuje Michael, požitkář žijící si nad poměry, ale svíraný obavami z přibývajících let a neúspěchů. Na party mezi prvními dorazí jeho bývalý milenec Donald, v závěsu za ním permanentně rozhádaný pár Hank a Larry. Pekáč lasagní a osobitou výstřednost donese Emory; do party patří také knihovník Bernard.

Když se oslavenec Harold konečně objeví za dveřmi, čekají na něj i dva vetřelci – milý prostitut s přezdívkou Kovboj a Michaelův kamarád ze studií Alan, který se mezi skupinkou gayů necítí zrovna komfortně.

Na rovinu a bez příkras

Do historie vstoupili Kluci z party už v druhé polovině 60. let. Šlo o první divadelní hru, která homosexualitu tematizovala zcela otevřeně, bez jinotajů nebo zastřených narážek. Nejenže drama jedné narozeninové oslavy přivedlo na scénu queer postavy, které hovořily vlastním autentickým jazykem, ale také ukazovalo démonizovanou a skrytou subkulturu v jejím všedním rozměru. Jednotliví protagonisté se schází a zase rozchází – jako přátelé, jako milenci, jako partneři – a v nestřežených chvílích si jdou ostře po krku. Konfliktní vztahy vyvažují silná a přes všechna příkoří trvanlivá vzájemná pouta.

Z filmu Kluci z party

Úspěšnou inscenaci následovalo roku 1970 filmové zpracování. Herecké obsazení zůstalo díky intervenci dramatika Marta Crowleyho beze změny, režie nakonec připadla Williamu Friedkinovi. Ten pro hru o třech dějstvích se spoustou dialogů nalezl adekvátní filmový výraz, kdy se z živých ulic New Yorku přesouváme do Michaelova bytu. Světlý a vzdušný prostor se s příchodem noci a bouřky klaustrofobicky uzavírá. Optimistickou pospolitost zalidněných záběrů střídají detaily na tváře jednotlivých mužů, izolovaných od zbytku party. Nová filmová adaptace Friedkinovu stylu uhlazuje hrany, většinou ho ale jen věrně následuje.

Muzejní exponát

Kluků se záhy po uvedení stal obrovský hit, jenže stejně tak rychle hra i zestárla. Na konci 70. let, tedy dekády ve znamení liberalizačních posunů, portrét homosexuálů jako bytostí skrz naskrz sžíraných vnitřní nenávistí ztratil na významu. Nastupující epidemie AIDS pak subkulturu donutila řešit docela jiné otázky. Drama se tak v roce 2018 vrátilo do širšího povědomí po víc jak padesáti letech. Je příznačné, že tvůrci s divadelní předlohou nezachází jako s něčím, co by se dalo a mělo aktualizovat, ale jako s téměř prehistorickým nálezem. Spíš než dialog mezi queer historií a stále komplikovanou současností Kluci z party nabízí rekonstrukci dobových úvah o homosexualitě i tehdejšího tvůrčího přístupu k ní.

Z filmu Kluci z party

Herec a divadelní režisér Joe Mantello, stejně jako kdysi Friedkin, z nového nastudování hry převzal kompletní obsazení. Casting kombinuje dobře známé tváře (Jim Parsons, proslulý jako Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku, nebo Andrew Rannells, který ztělesnil excentrického Elijaha v seriálu Girls) se jmény, která divákům tolik neřeknou. Všichni herci jsou vyoutovaní gayové, což nemá vliv na ztvárnění jednotlivých rolí, ale jde o důležité a citlivé gesto na rovině produkce. Nejvýraznější rozdíl oproti staršímu snímku tak hledejme spíš v těchto zákulisních faktorech.

Oproti Friedkinově adaptaci Mantello dále dodal několik vášnivých odhalených scén, ty však k celkovému vyznění díla mnoho nepřidávají. To samé platí pro drobné vizuální ilustrace příběhů prvních lásek, na které se hrdinové s postupem večera rozpomínají.

Kinematografie LGBTQ dědictví

Navzdory lehkovážnému humoru a břitkým vtipům Crowleyho hra přinášela bolestný, ale katarzní zážitek; už samotné její uvedení vzbudilo poprask. Současní filmoví Kluci z party chtějí za každou cenu uctít původní předlohu i její následné filmové zpracování. Zapomínají se ale ptát, co z jejich příběhů přetrvalo do současnosti.

Absence aktualizace nebo alespoň nového interpretačního pohledu dílo stahuje jen k rádoby úlevným a zavádějícím konstatováním, jak daleko jsme oproti nedávné minulosti došli. Že jde o ideální snímek do vychýlené reality roku 2020, tak podporuje jen fakt, že spolu s Kluky netušíme, zda se skutečný život skrývá ve zdech našich domácností nebo někde docela jinde.  

Jeden večer, devět hostů, hodně alkoholu a přemíra emocí – to jsou Kluci z party, první divadelní hra otevřeně tematizující homosexualitu. Jak se Netflixu povedla už druhá filmová adaptace slavné předlohy? Odpověď najdete v recenzi.

Spustit audio