Komu šplouchá na Maják? Robert Eggers natočil jeden z nejlepších hororů roku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Maják

Éra předcházející dvacátému století a fanatismem prolezlé, izolované komunity rozhlodávané vnějším i vnitřním zlem. Takhle vypadají hororové noční můry Američana Roberta Eggerse, režiséra, který po pouhých dvou celovečerních filmech platí za jednoho z nejlepších tvůrců současného artově laděného hororu. Jeho černobílá novinka Maják kráčí po tenké hranici mezi psychologickým a nadpřirozeným hororem ještě jistěji než předchozí film Čarodějnice.

Rodina puritánských farmářů v první polovině sedmnáctého století je vyhoštěna z komunity a zřídí si novou usedlost v divočině poblíž odlehlého lesa. Dvojice mužů na konci devatenáctého století nastupuje na čtyřtýdenní službu coby obsluha majáku na malém ostrůvku. Les i maják jsou možná strašidelné, ale možná také jen odráží niterné přízraky hlavních hrdinů. Psychologický horor totiž ve filmech Roberta Eggerse slouží jako katalyzátor nadpřirozených hrůz a naopak, hrůzyplné fantaskní výjevy nahlodávají psychiku čím dál vyšinutějších hrdinů odříznutých od společnosti a vydaných napospas sobě i světu.

Z filmu Čarodějnice

Eggers se řadí mezi současné hororové tvůrce, kteří staví na pomalé, plíživé atmosféře a stupňujících se náznacích iracionálního děsu. Jejich filmy sice nepatří k masově navštěvovaným hitům, ale daří se jim na žánrových filmových přehlídkách i na uznávaných artových festivalech. Eggers patří nejen k nejtalentovanějším, ale také k nejvíc vyhraněným autorům této vlny. Zakotvil v historickém hororu, v rámci kterého dokáže patřičně evokovat jazyk, chování i životní styl určitých vyhraněných komunit, ale také s nimi spojené mýty a popkulturní obrazy. Při psaní scénáře Majáku studoval skutečnou rutinu a zvyky reálných strážců majáků, ale jejich jazyk přebíral z četby Hermana Melvilla a Roberta Louise Stevensona. Výsledkem je drsná námořnická vyprávěnka o dvou chlapech na opuštěném ostrově, kterým začíná čím dál víc šplouchat na maják.

Z filmu Maják

Oba hrdinové jsou také ikonické postavy dobrodružných vyprávění – málomluvný mladík s temnou minulostí a protřelý „mořský vlk“, který je naopak výřečný až běda a má spoustu stařeckých vrtochů, nároků na ostatní a pověr, kterými se řídí. Napětí mezi nimi nechává Eggers pomalu gradovat sledováním jejich čím dál nesnesitelnějšího každodenního soužití. Šílenství ale postupně začne vyplouvat na povrch a to doslova. Tu se na pobřeží ostrova vynoří čísi mrtvola, tu tajemná mořská panna. A to, co stárnoucí strážce provádí na samotném vrchu majáku, už vyloženě smrdí, nikoli rybinou, ale podvodními monstrózními božstvy jak od Lovecrafta. Až do konce ale nevíme, zda se všechny podivnosti, které nám film ukazuje, odehrávají ve skutečnosti nebo v hlavě některého z obou mužů. Film lze sledovat jako obzvlášť drastickou studii toxické maskulinity i jako vyprávění o spánku rozumu, který budí příšery.

Z filmu Maják

V budování atmosféry a jejím gradování je Eggers velmi pečlivý a dbalý detailů. V minimalistickém vyprávění totiž na těchto dvou faktorech závisí naprosto vše. A režisér všechno sází na lehce zvlčilé charakteristické žánrové figury a motivy. Brilantní herecký výkon Willema Dafoa v roli staršího z obou mužů ještě umocňuje dojem, že sledujeme spíš oživlou literární postavu z námořnických historek, ovšem vybavenou výrazně psychotičtější osobností. Eggers ho nechá provolávat nejen starobyle znějící průpovídky a písně námořníků, ale také podivná zaklínání k temným podmořským bohům. Z ostrova se stává polomytický prostor, kde rackové mají duše zemřelých námořníků, kde blížící se bouře signalizuje hněv bohů a kde maják může být symbolem světla prozřetelnosti i ztopořeného penisu. Hlavní hrdinové si projdou všemi možnými variantami vztahu dvou mužů  od zápasu o dominanci přes společné pitky, homosexuální náznaky, otcovsko-synovskou dynamiku až po prostou touhu jeden druhého sprovodit ze světa. Při vyprávění se Eggers výslovně odvolává nejen na kapitána Achaba nebo Poseidóna, ale i na prometheovský mýtus. Dojem klasického, staromódního díla umocňuje i vizuálně působivá černobílá kamera snímající v akademickém formátu.

Z filmu Maják

Kromě síly detailů Eggers spoléhá i na to, že diváci se spokojí se záhadou a nebudou vyžadovat vysvětlení toho, co se na ostrově vlastně děje. A také že se obejdou bez silného katarzního konce. S tím druhým se přitom smiřuje o něco hůře. Maják má problém, který sdílí s většinou podobně vystavěných příběhů. Eggers, stejně jako mnoho podobných tvůrců, spíš rozviřuje hladinu, než že by se nořil do hlubin. Může se zdát, že jen otevírá spoustu dveří, ale do žádných se tak úplně nevydá. Spíš než klasický horor je to opravdu psychologické drama o lidech pod tlakem, u kterého je právě člověk důležitější než monstra. A v tomhle ohledu se Eggersovi podařilo své hrdiny vymáchat ve vlnách a bouřích jejich potlačovaných prudkých emocí opravdu důkladně.

Více o námořnických kletbách, sexualitě mořských panen a rybinou nasáklých mezilidských vztazích si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.

Z filmu Maják
Spustit audio

Odebírat podcast

Související