Komunisty odprodané české svitky Tóry začaly v zahraničí žít druhý život
V pražské Galerie Roberta Guttmanna je do 28. ledna 2007 k vidění výstava Druhý život českých svitků Tóry, která prezentuje některé z půldruhého tisíce českých svitků Tóry, které byly v roce 1964 komunistickým režimem odprodány z majetku tehdejšího Státního židovského muzea v Praze do zahraničí. Část svitků byla odprodána i s příslušným povijanem na Tóru.
Výstava rovněž představuje tradici svitku Tóry, jeho místo v životě synagogy a ozřejmuje vznik a funkci povijanů. Dále vysvětluje osudy českých a moravských svitků Tóry za holocaustu i po válce se zvláštním zřetelem k okolnostem jejich odprodeje. Jelikož odprodané svitky jsou dnes využívány při bohoslužbách v mnoha židovských komunitách ve světě, snaží se výstava na vybraných příkladech přiblížit vazby vznikající mezi českými a moravskými obcemi a židovskými komunitami ve světě, které dnes svitky užívají. K výstavě navíc vznikl doprovodný patnáctiminutový film, který pro Židovské muzeum natočil režisér Ivan Pokorný, a také byl vydán katalog.
Výstavu je možné navštívit v Židovském muzeu v Praze v Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1 (zadní trakt Španělské synagogy), tel. 221 711 553. Otevřeno je denně od 9.00 do 16.30 mimo soboty a židovské svátky.
O významu svitku Tóry v židovské liturgii vypráví kurátorka výstavy Dana Veselská:
"Svitek Tóry je nejvýznamnějším náboženským předmětem judaismu. Je to pět knih Mojžíšových napsaných na pergamenovém pásu zvláštním způsobem a speciálním písařem. Svitek je jádrem synagogální bohoslužby a k jeho čtení musí být přítomno deset dospělých mužů, takže není možné s tím svitkem manipulovat kdykoliv a jakkoliv. Čte se z něj při ranních bohoslužbách v pondělí a ve čtvrtek, při šabatových bohoslužbách a při bohoslužbách při Vysokých svátcích. Svitek je dělen na 248 sloupců a obsahuje tzv. týdenní oddíly, sidry, každý týden se čte patřičná sidra."
Výstava Druhý život českých svitků Tóry prezentuje také předměty, které se používají k výzdobě Tóry, především povijany na Tóru, k nimž Dana Veselská uvádí:
"Svitek Tóry jako nejsvatější předmět, který se objevuje v synagoze, je velice pečlivě zdoben. Dá se říct, že jeho téměř nedílnou součástí je povijan na Tóru, což je dlouhý úzký pás tkaniny, získaný rozstříháním pleny, do které byl zabalen židovský chlapec při obřízce. Plena se poté vypere a rozstříhá na pásy, které se sešijí do dlouhého hada a na ten se vyšije donační nápis, který říká: Já jsem otec (jméno) a věnuji to za svého syna (jméno), který se narodil (datum), někdy je uvedeno i kde, ale vždy je uvedeno přesné datum narození chlapce. V období raného novověku, v 16. i v 17. století, mohly povijany na Tóru - a například i v Německu tomu tak bylo - nahrazovat matriční záznamy o narozených. Povijan na Tóru má jednořádkový hebrejský nápis, a bývá zdoben. Poměrně vzácně je zdoben zvířecími motivy, které se většinou vztahují buď ke znamení, ve kterém se chlapec narodil, nebo k přání, ať je rychlý nebo silný jako nějaké zvíře, které je u toho zpodobeno. Nebo tam jsou motivy, které se vztahují obecně k judaismu: koruna Tóry nebo v novějším období Davidova hvězda. Ale nejčastější součástí výzdoby je dobrořečení, které říká: 'Nechť mu Bůh dá vyrůst k Tóře, chupě a dobrým skutkům!' Tórou se myslí, ať je to vzdělaný Žid, který bude schopen z Tóry číst, chupou, což je svatební baldachýn, se rozumí, ať se ožení a má hodně dětí, a k dobrým skutkům, to znamená, ať je to hodný člověk."
V předválečných muzejních sbírkách se svitky Tóry a povijany na Tóru objevovaly jen výjimečně, protože svitek Tóry je každé náboženské obci velice drahý a sotva by se ho dobrovolně vzdávala pro muzejní účely. Situace se radikálně změnila až během 2. světové války, kdy se v právě vznikajícímu Židovském ústředním museu podařilo zachránit předměty, mezi nimi téměř 1.800 svitků Tóry, jejichž majitelé byli deportováni do koncentračních táborů. Po válce byla sice řada židovských náboženských obcí obnovena a svitky Tóry jim byly pro náboženské účely opět poskytnuty, avšak v prvních letech komunistického režimu mnohé židovské obce zase zanikly, a Tóry se tak vrátily do sbírek Židovského muzea v Praze. V roce 1950 bylo Židovské muzeum pod nátlakem komunistů zestátněno a byly mu přiděleny jiné budovy. Pro uložení sbírky svitků byla vybrána synagoga v Praze-Michli, kterou muzeum získalo na podzim roku 1955. Svitky byly do objektu sváženy a ukládány v letech 1956 - 1959; knihovna i depozitář měly být definitivně dokončeny na začátku 60. let 20. století, avšak události nabraly zcela jiný spád.
Na začátku 60. let tehdejší československý komunistický režim začal odprodávat liturgické předměty ze sbírek pražského Židovského muzea do zahraničí a svitky Tóry se staly vítaným artiklem. Po nalezení vhodného kupce jich museli pracovníci muzea v roce 1963 z muzejní sbírky uvolnit k prodeji přibližně 1.500. Celý soubor byl prodán za předem stanovenou sumu, kterou nesložil zprostředkovatel transakce, obchodník s uměním Eric Estorick, ale neznámý anonymní filantrop. Po zaplacení smluvené částky byly svitky Tóry (některé i s příslušným povijanem) v lednu 1964 v Praze zabaleny a poslány do Londýna. Součástí dohody mezi československým státem a novým majitelem bylo i ustanovení, že svitky nebudou využity ke komerčním účelům, ale k účelům vzdělávacím, náboženským apod.
V Londýně vzbudila zásilka, obsahující stěží uvěřitelný počet exemplářů nejvýznamnějšího židovského obřadního předmětu, velkou pozornost. Svitky Tóry našly své útočiště v Kent House, sídle židovské kongregace ve Westminsteru, s jejímiž představiteli byl v úzkém kontaktu i onen filantrop, londýnský obchodník Ralph Yablon. Pro další využití svitků přicházely v úvahu připadaly dvě možnosti: svitky Tóry, které byly v pořádku nebo mohly být opraveny, zapůjčit zájemcům k liturgickým účelům, a takové, které již opravitelné nebyly, k účelům vzpomínkovým. V roce 1965 se duší veškerých aktivit kolem správy a později i kolem distribuce svěřených svitků Tóry a činnosti vzniklého Memorial Scrolls Trust stala na téměř čtyři desetiletí Ruth Shafer. Pravidla distribuce byla stanovena jasně: předměty budou poskytnuty formou trvalé zápůjčky, a to nikoliv soukromým osobám, ale kongregacím, které je potřebují. Žádosti byly posuzovány individuálně a v mnoha případech byly z různých důvodů zamítnuty, např. když existovalo podezření, že zájemce chce se svitkem Tóry obchodovat.
Dnes je převážná většina použitelných českých a moravských svitků Tóry rozmístěna v židovských kongregacích, památnících šoa, muzeích i knihovnách po celém světě. Ostatní jsou součástí malého muzea v Kent House, které kromě příběhu samotného připomíná také dějiny českých a moravských Židů. Kongregace, kterým Memorial Scrolls Trust svitky Tóry zapůjčil, jim věnují zaslouženou pozornost. Uvědomují si hodnotu paměti každého jednotlivého svitku a rozvíjejí řadu projektů, které slouží k poznání života židovské komunity na území Čech a Moravy. Často se zástupci těchto kongregací obracejí na Židovské muzeum v Praze a zajímají se jak o osudy konkrétních osob, které žily v židovské obci, z níž byl svitek za války do muzea přivezen, tak o historii těchto obcí či o další související liturgické předměty a archiválie ve sbírkách muzea.
Kurátorka výstavy Dana Veselská k tomu uvedla:
"Svitky jsou dnes reprezentanty České republiky po celém světě. Dnešní držitelé svitků získávají od Memorial Scrolls Trust v Londýně certifikát, kde zjistí, ze které české lokality ten svitek pochází. Svitek nezískávají do vlastnictví, je jim propůjčen. Držitelé svitků ve světě se potom různým způsobem snaží navázat kontakt nebo připomenout původní vlastníky svitků Tóry, to znamená oběti šoa z českých a moravských židovských obcí. Z toho vzniká celá řada edukačních programů, publikací, projektů a je to nesmírně zajímavé téma.
Avšak nejen svitky, které byly odprodány v roce 1964, měly někdy nesmírně zajímavé osudy. Velice zajímavý příběh má fragment Tóry známý jako Mírovický svitek, o kterém Dana Veselská vypráví:
"Byl nalezena politickými vězni v roce 1957 na půdě nápravně výchovného zařízení v Mírově. Nalezl ho pan Janků a poradil se se svými židovskými spoluvězni, kteří mu vysvětlili, co to vlastně nalezl. S ohledem na to, že mnozí z nich tam byli zavřeni právě proto, že byli Židé, mu poradili, aby ten svitek ukryl. Pan Janků ho tedy ukryl na půdu a když se tam po roce 1990 vrátil, prošla už půda i celé střecha mezitím rekonstrukcí a svitek tam nebyl. Byl velice zklamán, domníval se, že svitek se definitivně ztratil, nicméně není tomu tak. Přes mnoho rukou se dostal do držení občanského sdružení Respekt a tolerance v Mohelnici a dá se identifikovat nejen podle toho, že nálezce ho poznal, ale také proto, že je na něm inkoustem na přední straně připsáno Státní nápravně-výchovný ústav Mírov. Takže i v Čechách mohly svitky v období komunistického režimu zažít nesmírně zajímavé příběhy."
