Krajina zrodu. Příroda nám postaví lepší les než lidé. Rok po požáru v Českém Švýcarsku
Největší požár v historii České republiky loni zasáhl plochu 10 km². Během třiadvacetileté historie parku evidují správci 78 požárů nebo zahoření. Loňský požár zasáhl různé typy porostů. Podařilo se ho uhasit po více než třech týdnech. Hoteliéři stále ještě sčítají ztráty, místní se učí zvládat přibývající krizové situace a příroda se pomalu začíná regenerovat. Krajině se ulevilo od nepůvodních smrkových monokultur.
S mluvčím národního parku Tomášem Salovem a strážcem přírody a fotografem Václavem Sojkou jsme strávili několik hodin v okolí Černého gruntu. Jde o dolinu, kde se zasahovalo proti kůrovci, který před pár lety prověřil stabilitu smrkové plantáže vysazené ve dvacátých letech dvacátého století. Vznikla holina a kolem ní pestrá směs smíšených lesů se sem tam roztroušenými odumřelými soušemi.
Co načal kůrovec, dokončil oheň. Oheň ale nepracoval všude stejně. Požářiště nevypadá jako jednolitá poušť, spíš jako pestrá mozaika různě prohořelých porostů, kterou už osidlují nejranější sukcesní druhy jako kapradina hasivka orličí, krásný, ale jedovatý náprstník nebo mech zkrutek vláhojevný. Všude jsou rozsáhlé koberce maličkých bříz a osik.
„V České republice jsou národní parky velmi malé a musíme v nich brát vážně společenské aspekty. Pokud nevznikne oheň spontánně, pak je to velmi nežádoucí. Například v obci Mezná hořely tři domy, a to rozhodně nechceme. Na druhou stranu, oheň teď má sekundární pozitivní efekty. Ty ale nevyvažují vzniklé škody,“ popisuje vnímání situace ze strany správy parku Tomáš Salov.
„Spousta stromů má pod zemí narušený kořenový systém, jak ta plocha přehořela. Často se tu stává, že z ničeho nic strom spadne. Po požáru jsme museli zavřít některé cesty a jeden turistický cíl. Jde o Gabrielinu stezku,“ popisuje Salov, když se snažíme před prudkým sluníčkem schovat v malém hájku, kde ale není tak úplně bezpečno. Smíšený les je na oheň sice lépe připraven než semknuté šiky smrků, přesto je stav jednotlivých stromů nevyzpytatelný.
„Dalším nebezpečím jsou poškozené skály a kameny. Můžou se uvolnit kameny velikosti lidské hlavy až osobního auta. Pískovcové skály mohou obsahovat až 15 % vody, při požárech se ta voda zahřívá a pískovec praská,“ popisuje erozní aktivitu ohně Václav Sojka a ukazuje při tom na ikonický pískovcový štít s Pravčickou bránou na jednom z konců.
„Takhle ta krajina mohla vypadat zhruba ke konci doby ledové. V té době tu byly maximálně nějaké plazivé stromy. Nebo to tu takhle vypadalo, když bylo větší sucho a teplo. Když budeme trpělivě čekat, krajina se obnoví. Záleží ale také na tom, jak se budou šířit nepůvodní druhy a jak se vyvine podnebí. Můžeme se dočkat i toho, že tu vznikne poušť,“ zamýšlí se Sojka nad budoucností požářiště.
Každopádně vznikla plocha s ohromnou vědeckou hodnotou. „Máme unikátní možnost sledovat, jak se příroda obnovuje samovolně a prakticky od úplného počátku. Pokud jako lidé vydržíme několik desítek nebo stovek let nezasahovat do těchto procesů, pak právě tady vznikne středoevropský prales, který jinde nebude mít obdoby,“ myslí si Tomáš Salov.
Jak může na obnovu lesa působit jelení a spárkatá zvěř? Jaké ekologické funkce má oheň pro les a kde se vzal název České Švýcarsko? Pusťte si celé Podhoubí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
