Kvér mapuje festivaly hrdosti: New York a Záhřeb
V létě se můžete válet u vody, běhat po památkách nebo se bavit na některém z festivalů hrdosti. Kvér vám bude v průběhu prázdnin přinášet rozhovory s organizátory duhových svátků z různých měst a zemí. Za jeden z nejstarších pridů v New Yorku jsme vyzpovídali Davida Schneidera, Zagreb Pride představila Ana Brakus.
Davide, NYC Pride má dlouhou historii. Mohl bys nám ve zkratce přiblížit, jak to vše začalo?
V roce 1969 dělala policie několik měsíců razie v barech ve Village. Jeden z barů se jmenoval Stonewall. A z nějakého důvodu – a slyšeli jsme jich několik – se pár zákazníků baru a pár mladých bezdomovců, kteří bydleli v parku naproti baru, policii postavili a převraceli na ně stoly. A tak začalo to, čemu říkáme stonewallské nepokoje, které trvaly tři dny. O rok později se konala první oslava hrdosti v New Yorku a v dalších městech jako připomínka prvního výročí odporu proti policejnímu bezpráví.
V začátcích byl pride o odporu proti bezpráví, jak se to změnilo v průběhu let?
Začátky byly víc o právech a teď je to víc oslava. V roce 1970, když se konal pride poprvé, to byl rozhodně protestní pochod. Během let přibyly alegorické vozy, ale pořád tomu říkáme pochod. Protože dokud nebudeme mít všechna práva, tak tomu budeme říkat pochod, protože před námi je ještě spousta práce.
Pokud se nemýlím, od roku 1984 organizuje NYC Pride nezisková organizace Heritage of Pride, které jsi i ty členem. Mohl bys nám ji představit blíž?
Heritage of Pride je členská organizace dobrovolníků a máme dva zaměstnance na plný úvazek. Organizujeme pochod s ročním předstihem. Jsme nezisková organizace a děláme průvod, manifestaci a několik parties, které pomáhají tyto akce financovat.
Myšlenka NYC Pride je inspirací pro mnohé podobné akce po celém světě. Co bys vzkázal jejich organizátorům, hlavně v zemích, kde nejsou práva LGBT ještě samozřejmostí?
To nejdůležitější je být vidět. Aby lidé viděli, kdo jsme. To je ten nejtěžší krok, obzvlášť v některých zemích. Když lidé mají tvář, která představuje LGBT komunitu, tak pro veřejnost přestáváme být démony, něčím cizím, tím více jsou ochotni nás akceptovat. Na začátku je to boj, ale musíte v tom pokračovat a být vidět.
Jste s organizátory pridů ze světa v kontaktu?
Ano, jsme součástí InterPride, což je mezinárodní organizace pořadatelů pridů. Setkáváme se jednou ročně, mluvíme a snažíme se od sebe učit.
Poslední otázka, proč si myslíš, že svět pořad potřebuje pochody hrdosti?
Svět potřebuje pochody hrdosti, protože nemůžeme být vyoutovaní všude, vezměte si například zákon „kill the gay“ v Ugandě. Nebo zákaz jakékoliv propagace naší věci v Rusku nebo útoky na gaye, které se stále dějí v ulicích New Yorku, Londýna nebo Los Angeles. To, že stále existují lidé, kterým se nelíbíme a upírají nám práva nebo nás chtějí zabít, znamená, že pridy jsou pořád důležité. Když se masově shromáždíme ve městě, je vidět, kdo jsme a kolik nás je a že se nenecháme utlačovat.
Na historii i současnou podobu duhových oslav v Záhřebu i okolnosti života LGBT komunity v Chorvatsku obecně jsme se ptali Any Brakus:
Ano, začněme aktuálním tématem. Chorvatský parlament schválil zákon o registrovaném partnerství, tzv. „life partnership“. Jaká je vaše reakce na tyto události?
Jsme moc rádi, že tenhle zákon prošel a bude implementován. Osobně to vnímám jako začátek nové kapitoly pro LGBT komunitu. Myslím, že tohle je hodně významný moment pro všechny LGBT lidi v Chorvatsku. Je to hodně velký krok kupředu a správným směrem.
Kolikrát byl tenhle zákon v minulosti v parlamentu? Vím, že tam byl loni, ale neprošel. Můžeš říct něco víc k historii tohoto zákona?
Historii tohoto zákona můžeme vystopovat dva a půl roku zpátky, kdy začalo být jasné, že se něco takového může podařit. Výbor, který zákon v parlamentu předložil, začal pracovat rok a půl zpátky. Byl to dlouhý a obohacující proces pro všechny, kteří se na něm podíleli. Jeden člen záhřebského pridu byl členem toho výboru od začátku. Jednu věc jsme říkali od začátku – a budeme říkat dál, že by měl zákon zahrnovat adopce a měl by být otevřený taky heterosexuálním párům. Takže bychom chtěli, aby se ten zákon posunul dál, než je teď, ale jak jsem řekla, i tak je to velký krok kupředu.
Takže tenhle zákon považuješ spíš za kompromis a rozhodně není pro LGBT lidi ideální?
Zákon rozhodně není ideální, v podstatě jde o konzervativní podobu. To hlavní, co řeší, je stav, ve kterém momentálně LGBT lidé a jejich rodiny jsou. Zákon dává hodně možností a práv lidem a jejich rodinám, hlavně v tom, aby je stát uznal. Ale věříme, že zákon může být rozšířen o možnost adopce a zahrne všechny (bez ohledu na orientaci).
Jakou měl zákon politickou podporu?
89 poslanců parlamentu hlasovalo pro tento zákon. Je důležité zmínit, že pro dodatek zapracovat adopci do zákona hlasovalo 20 poslanců. Takže věřím, že to je velký symbol malých a postupných změn v chorvatské společnosti. Důvod, proč říkáme, že adopce by měly být umožněny už teď, je, že společnost se nemění sama, proto je potřeba ukázat, že nám jde o dobro pro všechny.
Zaznamenali jste taky nějaké silnější hlasy proti tomuto zákonu?
Většinou ze strany extrémně pravicových a pravicových stran. A taky ze strany různých skupin – hlavně organizace Ve jménu rodiny, která požadovala referendum o definici manželství, která říká, že manželství je svazkem mezi mužem a ženou. To je teď taky součástí naší ústavy.
Můžeme se teď bavit o Zagreb Pride, který proběhl minulý měsíc? Jaký máš z posledního ročníku pocit?
Poslední pride se konal 14. června. Hlavním tématem byla solidarita. Chtěli jsme říct, jak moc je důležitá solidarita mezi lidmi v Chorvatsku. A to nejen pro LGBT, musíme bojovat za důstojnost všech lidí v této zemi a ve světě.
Pochodu v Záhřebu se letos zúčastnilo asi 5000 lidí. Považujeme ho za velice úspěšný, s minimálním počtem policistů, konkrétně jich bylo nejmíň za 13 let. Za velmi důležitou věc považujeme to, že se letos pochodu účastnilo množství mladých LGBT lidí.
Můžeš mi ve zkratce říct něco o historii pridu v Záhřebu?
První Zagreb Pride zorganizovala skupina lidí sdružená v neformální organizaci v roce 2002. V průběhu let se toto sdružení stávalo více a více organizovanou skupinou, až v roce 2008 dospělo ke statusu nestátní neziskové organizace. V posledních letech zaznamenává naše organizace velké pokroky. Zagreb Pride jako organizace poskytuje psychologickou a právní pomoc, pořádá diskusní kulaté stoly a věnuje se taky vzdělávání.
Je Zagreb Pride jen pochod, nebo se jedná o jistý druh festivalu s dalšími doprovodnými akcemi?
V posledních 5 letech se Zagreb Pride koná vždy asi týden, vždy před samotným pochodem probíhá takzvaný Týden hrdosti, kdy se koná kolem 20 až 30 různých aktivit. Účastní se jich kolem 2500 lidí. Takže se nejedná jenom o pochod, ale jde o akci, která má kulturní, politický a vzdělávací význam, a to nejen v týdnu před pochodem, ale i během celého roku.
První ročníky pochodů v Záhřebu byly tvrdě napadány protestanty z řad neonacistů. Zlepšilo se to v průběhu let?
Situace je rozhodně lepší. V posledních několika letech jsme nemuseli řešit situace, kdy by byl průvod napadán násilnými protesty. Tento ročník chránilo minimum policistů, stejně tak jako před rokem. A předpokládáme, že v příštím roce jich bude zase míň. Důvod, proč se tak děje, vidím v tom, že Zagreb Pride probíhá již třináctým rokem, myslím, že lidem začíná být jasné jeho poslání. Že je to náš protest a způsob, jak bojovat za svá práva.
Poslední otázka, proč si myslíš, že svět pořád potřebuje pochody hrdosti?
Svět potřebuje pochody hrdosti, aby se stal lepším místem, a to nejen pro LGBT lidi a komunitu, protože každý člověk si zaslouží respekt a důstojnost. Věřím, že pridy by měly existovat z několika důvodů, potýkáme se s rozdíly v sociálním právu nebo v právu etnických menšin. Je důležité bojovat za svá práva, postavit se hrdě a říct, že každý potřebuje práva, která mu zajistí důstojný život.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
