Lázeňské kníry: Drtivý šábes s Papežem

Nicméně stalo se a na světě je první favorit letošního karlovarského programu, který do něj doputoval z jedné z prestižních soutěžních sekcí festivalu v Cannes. Na tři filmy, převzaté z canneského programu ostatně zaostřuje celý dnešní blogový zápis, který neotevírá nic menšího, než problematická volba papeže.

K filmům italského tvůrce Nanniho Morettiho je dobré přistupovat s určitou mírou podezřívavosti: jeho sklony k sentimentalitě a poněkud jalovému humoru občas dokážou přidusit i jinak chytře a ambiciózně pojatou látku (ať už jde o tragický motiv ztráty dítěte ve filmu Synův pokoj nebo sžíravou politickou satiru v Kajmanovi). Morettiho aktuální snímek Habemus Papam, pojednávající o nově zvoleném papežovi, který se pod tlakem událostí odmítá ujmout svého ctihodného úřadu, je však i přes jisté problémy jedním z jeho méně nápadných autorských vrcholů.

Fakt, že je Morettiho lehce podvratný a nepokrytě jízlivý pohled na Vatikán zpravidla označován za komedii, může být vnímán jako poněkud zavádějící – vylehčenost tady má své nezastupitelné místo, ale humor se do melancholického snímku dostává spíš jen coby nečekaná ingredience. Snímku o pochybujícím, obavami paralyzovaném papežovi, který mimo striktně církevní prostor bojuje s pocity odpovědnosti a zároveň nedostatečnosti, dominuje spíš melancholická nota – a jeho největší síla leží v představiteli hlavní role, už pětaosmdesátiletém Michelu Piccolim. Jeho minimalistické herectví zde slaví triumf – už jen pouhá Piccoliho přítomnost na plátně dokáže jednotlivým výjevům dodat silnou emoci.

Nejpřesvědčivější je film v úvodu (znamenité scény zasedajícího konkláve) a působivém finále; uprostřed má bohužel místy tendenci ztrácet směr. Paradoxně se vstupem samotného Morettiho do děje (v roli přivolaného psychoanalytika) snímek začne trochu lavírovat mezi skutečným ponorem do lidským pocitů a lehce vyspekulovanou intelektuální omáčkou. I tak si ale Morettiho melodramatický a přece v mnohém odvážný (snímek vznikal v polsko-italské koprodukci) pohled na otázky víry s přesahy k Darwinovi, Freudovi, Čechovovi a volejbalu zaslouží respekt. Jeho elegantní podání na vatikánskou stranu nepostrádá razanci ani důmyslnou faleš – a míč je teď rozhodně na straně instituce, trpící „deficitem“ sebereflexe.

Po Morettiho ironickém popíchnutí církevních hodnostářů přišel film, jehož potenciální odmítnutí by mělo být podmíněno exkomunikací z festivalové divácké obce. Z karlovarské soutěže i z české distribuce dobře známý německý režisér Andreas Dresen (např. Výtečné tituly Láska na grilu či Sedmé nebe) svým filmem Konečná uprostřed cesty rázně ukončil mé a Vítkovo pátrání po dokonalém filmu. Jeho metodický příběh čtyřčlenné rodiny, která se musí vyrovnat s faktem, že otec umírá na rakovinu mozku, ohromuje citlivostí a akurátností přístupu, dokonalým odpozorováním životních situací, přesnými hereckými výkony i autorovou schopností položit důraz na zdánlivě banální detail. Emocionálně zdrcující opus, který si letos z Cannes právem odnesl hlavní cenu v sekci Un Certain Regard, má však vedle uměřenosti a preciznosti ještě několik dalších kvalit: snad ještě nikdo dosud nenatočil o tomto často zneužívaném tématu snímek tak nesentimentální, nevyděračský a navíc plný fantastického humoru, vyrůstajícího z všedních (a tedy z podstaty tragikomických) situací. Dresenův drásavý film, v němž zcela absentuje hudba, a který vznikal metodou řízené kolektivní improvizace (!) s velkou pravědpodobností poputuje do tuzemské distribuce a my vám na Radiu Wave pochopitelně včas přineseme podrobnou recenzi.

Sobotu s canneskými filmy, která dvoučlenný výsadek Čelistí málem katapultovala na JIP (místní supermarket), zakončila poněkud nešťastně japonská autorka Naomi Kawase svou - naivním symbolismem zatíženou - intimistickou studií rozpadu vztahu jménem Hanezu. Přestože jsem velkým fanouškem mnoha jejích starších filmů (především debutu Suzaku a vrcholného snímku Shara), výběr tohoto titulu do hlavní canneské soutěže považuji spíš za akt intelektuálního snobismu. Kawase jako by - navzdory nespornému citu pro obraz, barvy a charakteristicky „odpoutanou“ kameru - narazila na limity svého vlastního impresionistickéhio stylu.

Na limity našich emocionálních možností jsme díky Dresenovu filmu narazili pro změnu my s Vítkem, a proto vás - v rámci kýženého odlehčení - začneme od příště podrobněji informovat o titulech, jejichž koncepty pro karlovarskou přehlídku připravujeme po místních restauracích: jako první vás bude čekat naše nekonvenčně pojatá paraplegická pohádka Princ a choďas. Pán s vámi!