Lenost jako hlavní podstata člověka. Román Jiřího Maršálka je v českém literárním prostředí ojedinělý

Tématem lenosti se Honza zabýval už ve své povídce, kterou psal na FAMU. Pandemie nás totiž všechny donutila být lenivými, přitom šlo o něco, od čeho jsme si odvykli. „Mám pocit, že když dnes někdo není aktivní, tak je to přinejmenším zvláštní. Já mám ale lenost rád,“ říká.

Knížka Lenost je ale o trochu jiném druhu lenosti. Hlavní hrdina, mladý vdovec, po smrti manželky skončil s prací, zavřel se doma a ignoroval okolní svět i hygienu. Po nějaké době se vydal do Řecka – na místo, kde kdysi pobýval se svou Míšou.

Jan Schneider|foto:Jakub Pavlovský, Český rozhlas

Příběh plyne velmi pomalu, nějakou dobu trvá, než se něco stane. Postupně ale pochopíme, že bezejmenný protagonista se nevydává jen na dovolenou, ale především na cestu do vlastního života, do své paměti.

„Jako čtenáře mě hlavní postava do jisté míry odpuzovala, ještě víc, než ve mně vzbuzovala soucit,“ dodává Honza. Odhalují se totiž různé milostné eskapády, které se ve slunném Řecku tehdy odehrály. Jde o jisté odhalení, čtenář zkrátka musí přemýšlet, jak se má k mladému vdovci postavit.

Druhá část románu překvapí ještě víc, dojde k nečekané události, kvůli které se hrdina dostane do vězení. Právě tam se jako čtenáři setkáváme s nejčistší a nejprovokativnější leností.

Pusťte si první zářijovou Záložku, která přináší diskuzi nad jednou neobvyklou knížkou. Součástí tohoto dílu je i ukázka, kterou načetl Ondřej Šebestík.