Lidé jsou neuvěřitelně kreativní, když se chtějí někoho zbavit, říká brooklynský architekt Armborst

Vycházka po Praze s Tobiasem Armborstem
Vycházka po Praze s Tobiasem Armborstem

„Nemůžete jen uspořádat debatu a čekat, že někdo přijde,“ vysvětluje Tobias Armborst, proč objíždí města se zmrzlinovou dodávkou. S kolegy a kolegyněmi z architektonického a urbanistického studia Interboro vymýšlí, jak zapojit do rozhodování o podobě měst lidi, kteří se plánování většinou neúčastní. Ať už jde o děti, nebo o přistěhovalce. Ve Spotu mluví i o tom, jak souvisí veřejný prostor s bytovou krizí, nebo o tom, že zelená a zdravá města se stávají výsadou bohatých.   

Jste spoluautorem knihy The Arsenal of Exclusion & Inclusion, kde vyjmenováváte víc než 200 způsobů úprav veřejného prostoru, pozitivních i negativních. Některé příklady jsou docela bizarní, například když si rezidenti jedné kalifornské čtvrti postavili falešné garáže, aby před jejich domy neparkovali lidé mířící na veřejnou pláž. Můžete uvést i nějaké jiné zajímavé příklady?

Na téhle knize jsme pracovali dlouho, protože se bezprostředně dotýká toho, co děláme, tedy toho, jakými způsoby je veřejný prostor zpřístupňován a naopak. Čím víc jsme se do tématu nořili, tím zajímavější způsoby jsme objevovali. Třeba ten příklad s garážemi je ukázka taktiky, kdy chcete někoho vyloučit z veřejného prostoru, ale zároveň se k tomu nechcete otevřeně přiznat. Případů, kdy není společensky nebo právně akceptovatelné říct „Tohle je moje území a vy sem nepatříte“, je docela dost, takže se vymýšlí neoficiální způsoby. Třeba před jedním obchodním centrem v Marylandu se scházelo hodně dětí a jezdila tam spousta skejťáků, tak tam obchodní dům nainstaloval repráky a pouštěl velmi nahlas klasickou hudbu, protože předpokládal, že skejtovat na Vivaldiho se moc nedá. Narazili jsme na spoustu podobných drobných taktik. Lidé jsou opravdu kreativní, když se chtějí někoho zbavit, ale nemůžou to udělat otevřeně. Pro nás jsou samozřejmě obzvlášť relevantní ty způsoby, které souvisí s architekturou.

Z knihy The Arsenal of Exclusion & Inclusion

Na vyloučení některých obyvatel z veřejného prostoru, tradičně to bývají menšiny nebo chudí, se mnohdy podílí i architekti a urbanisté, někteří nevědomky, jiní vědomě. Jsou podle vás architekti dostatečně vzděláváni v etických otázkách a sociální odpovědnosti architektů?

Podle mě je architektura rozhodně politická věc. Ale existuje samozřejmě hodně architektů, kteří by s tímhle tvrzením nesouhlasili a kteří architekturu považují za autonomní umění, které nijak nesouvisí s politikou, a tím pádem o vztahu politiky a architektury ani nemá cenu diskutovat. Tendence označovat architekturu za nadčasovou hodnotu, ačkoli je ve skutečnosti součástí politických a mocenských struktur, vidíme všude kolem sebe. Takže já rozhodně souhlasím s tvrzením, že politika je v architektuře vždy obsažena, ať už to vnímáme, nebo ne. Je to něco, o čem bychom se měli bavit, a to nejspíš i ve školách. V USA se tyhle věci začínají dávat do pohybu hlavně mezi mladou generací, pro kterou jsou otázky rovnosti, inkluze a exkluze velmi důležité. A to obzvlášť v našem oboru, ve kterém tak moc dominují bílí muži. Nevybavuju si teď z hlavy čísla, ale třeba počet afroamerických architektek je v USA až neuvěřitelně nízký. Takže tu máme nerovnost zakotvenou přímo v samotných základech oboru. V poslední době se z toho ale stává velké téma.

Úpravy veřejného prostoru nejsou jen fyzické, ale i symbolické. Například když se nějaké místo zrekonstruuje a najednou působí luxusně a designově, může to působit na chudší lidi jako znamení, aby tam nechodili. Podobné úpravy nejsou tak zjevné a je těžší se jim bránit. Jde to vůbec?

Problematiku veřejného prostoru nejde řešit bez toho, abychom zároveň řešili otázku dostupnosti bydlení, zvlášť ve městech, jako je New York nebo Praha. Například v New Yorku vzniklo během Bloombergovy éry (pozn. red. – Michael Bloomberg byl starostou v letech 2002–2013) ve veřejném prostoru hodně hezkých a zajímavých projektů. Ale otázka zní, pro koho jsou. Pokud je využívají jen bohatí lidé, tak jaký to má smysl? Problémy veřejného života a prostoru nemůžete řešit izolovaně, úzce souvisí právě třeba s otázkou bydlení.

Urbanwalk s Tobiasem Armborstem

Čím dál častěji slýcháme také o ekologické nerovnosti. V českých městech to zatím není až takový problém, ale třeba v USA se řeší, že chudí lidé mají horší přístup k městské zeleni a zdravé prostředí se stává výsadou bohatých...

Přístup k zeleni je jedním z příkladů sociální nerovnosti nebo – jak také říkáme – environmentální nespravedlnosti, která je ovšem přímo odvislá od podoby města, takže je velmi obtížné s ní něco dělat. Když se podíváte na New York a uvědomíte si, kde leží třeba Central Park… Ale pak tu máme samozřejmě mnohem širší problém, a to události spojené s klimatickou změnou – extrémní výkyvy počasí, vzrůstající teploty... Když se podíváte na úmrtnost v USA spojenou s vlnou veder, tak je tam velká disproporce mezi chudšími a bohatšími obyvateli. Lidé nemají stejný přístup k otevřeným prostorům, ke klimatizovaným místnostem a vůbec ke klimatizaci samotné. Ale souvisí to i se sociálními otázkami – jak funguje komunita, ve které lidé žijí, jaké v ní panují sousedské vztahy. Všechno jsou to problémy úzce související s urbanismem. Tyhle skryté příznaky nerovnosti, hluboce zakořeněné v podobě našich měst, se nejvíc dostávají na světlo právě při výjimečných událostech, při extrémním počasí, povodních a podobně, kdy si jejich dopad najednou uvědomujeme velmi intenzivně.

Co dělat, když se lidé ve veřejném prostoru potkávat nechtějí? Zaklínají se politici a architekti participací jen v Česku? Poslechněte si celý rozhovor v novém díle magazínu Spot.