Lo-fi: Životní styl, nebo z nouze ctnost?

Termín lo-fi music, který vymyslel rozhlasový DJ William Berger a za jehož kmotra je považovaný kultovní americký chrlič nahrávek R. Stevie Moore, vstoupil do obecnějšího povědomí v 90. letech. Přestože je dnes lo-fi vnímáno jako specifický hudební žánr, termín spíše než konkrétní hudbu popisuje způsob nahrávání.

To probíhá v polních podmínkách, pomocí levného vybavení, nahrávací studia často suplují ložnice. Jak to ale dopadne, když se někdejší tvrdí zastánci lo-fi strategie dostanou k profesionálním studiím? Odpověď může nabídnout příběh tří hudebníků: Ariela Pinka, Johna Darniella a Billa Callahana.

Ariel Pink prorazil do nejvyšších pater současné indie hudby především dvojicí desek Before Today (2010) a letošní Mature Themes. Méně už se ale ví, že s nahráváním Pink začal už na konci 90. let. Jeho hudba byla vždy komplexnější, a to i v lo-fi začátcích, při kterých používal osmistopový magnetofon. Pracoval s masivním echem, kterým opatřoval svůj hlas, zajímavě si poradil i se zvučením bicích – místo nich totiž používal beatbox, nebo rytmus dokonce vytvářel pomocí vlastního podpaží.

Ariel Pink |foto: Oficiální Facebook Ariel Pink's Haunted Graffiti

Na natáčení zmíněné desky Before Today už si ale přizval trojici producentů, přestoupil k respektovanému labelu 4AD a stal se hrdinou serveru Pitchfork. Na adresu letošní desky Mature Themes pak dokonce poznamenal, že nemá nic společného s jeho lo-fi minulostí a je úplně odlišná než cokoli, co předtím natočil. Dodal také, že podobnou hudbu chtěl dělat vždy, nahrává to tedy teorii, že lo-fi u něj bylo jenom z nouze ctnost.

Snad ještě razantnější proměnu prožil Bill Callahan. Písničkář, který je dnes kromě hlubokého hlasu proslulý i elegantním a čistým zvukem, v roce 1990 pod přezdívkou Smog natočil radikální album Sewn To The Sky. Svoje ovlivnění experimentálním bluesmanem Jandekem přetavil do velmi rozostřených skladeb, ve kterých musel člověk hledat melodii pod nánosy bílého šumu.

V druhé polovině 90. let ale začal pracovat třeba s Jimem O'Rourkem nebo Johnem McEntirem z kapely Tortoise a stále více pokládal důraz na textovou stránku hudby a na pilování svého skladatelského umu. K současné poloze se pak Callahan přiblížil na přelomu století, kdy vydal desky Dongs Of Sevotion nebo Rain On Lens. Přerod z mladého nadšence hlukové hudby ve vyspělého písničkáře byl dokonán – Callahan zvolil cestu precizně formulovaných písní.

Creepy Teepee - Bill Callahan |foto: Stanislav Soukup

John Darnielle, jediný stálý člen skupiny The Mountain Goats, na svých stránkách píše, že natočil přesně 1003 písně. Nutno dodat, že většina z nich vyšla počátkem 90. let na podomácku natáčených kazetách a že kromě jeho hlasu jsou z velké části tvořené hlavně charakteristickým zvukem boomboxu. Zlom v tvorbě jednoho z nejoceňovanějších současných písničkářů přichází v roce 2002, kdy se upisuje labelu 4AD. Od té doby už spolupracuje s renomovanými producenty, nejčastěji Johnem Vanderslicem, a svoje lo-fi začátky připomíná jenom vydáváním reedic staré tvorby.

Příběh Darniella se ale od předchozích dvou liší – přestože na posledních nahrávkách využívá i dechovou sekci nebo piano, jádro jeho tvorby zůstává stejné. John Darnielle jenom využil zázemí velké nahrávací společnosti a svoji hudbu přibarvil bohatším arzenálem zvuků – pokud si ale člověk jeho hudbu porovná, zjistí, že charakteristický rukopis Darniella je rozpoznatelný v roce 1990 i v roce 2012.

The Mountain Goats - John Darnielle, Peter Hughes, Jon Wurster, December 2010. |foto: D.L. Anderson

Zdálo by se, že v dnešní době musí opět otěže lo-fi přístupu držet mladí hudebníci, kteří čekají na šanci spolupracovat s renomovanými producenty – částečně to tak je, větší dostupnost nahrávací techniky a hlavně možnost vytvořit si vlastní domácí studio, které bude díky digitální technice fungovat nesrovnatelně lépe než čtyřstopé magnetofony, ale způsobuje, že lo-fi pomalu z hudební světa mizí. Lépe řečeno, zásadně se mění.