Lukáš Beran: Brutalismus u nás jsou zkrátka komunistické baráky
Olomoucký Prior, bývalá budova Federálního shromáždění v Praze, Nová scéna Národního divadla nebo hotel InterContinental jsou pravděpodobně nejznámější podoby brutalismu u nás. U české veřejnosti se ale velké oblibě netěší. Proč? „Mám dojem, že ta hlavní kritika nesměřuje k architektonické podobě. Směřuje k době, kdy ty stavby vznikly, jsou to zkrátka komunistické baráky. Je to zvláštní paradox, je to průšvih těch staveb,“ odpovídá v rozhovoru o specifické podobě brutalismu u nás Lukáš Beran z Ústavu teorie a dějin architektury pražského ČVUT.
„Stavby, které stihly dokončení, fyzickou realizaci před rokem 1969 nebo 1972, podle toho, jak to bereme, jsou většinou přijímané pozitivně. Týká se to třeba Ještědu,“ komentuje teoretik architektury zásadní spojitost mezi letopočty výstavby a všeobecným vnímáním konkrétní budovy. Lze v české architektuře vystopovat prvky brutalismu, které nejsou subjektivně zatížené normalizací a blíží se ke světové podobě tohoto směru? „K tomu skutečnému, původnímu brutalismu se blíží jen pár budov u nás. Třeba rané práce paní architektky Šrámkové. To je verze původního anglického brutalismu,“ dodává Beran.
Rozhovor s pedagogem ČVUT se v druhé části stočil také k bourání, rostoucím iniciativám za záchranu českých brutalistních památek a jejich šanci na památkářskou ochranu. „Bohužel je třeba říct, a platí to nejenom v našich podmínkách, že to, že se o zachování zasadí veřejná instituce nebo nejlépe stát, je prostě nezbytné k tomu, aby stavba přežila. Skutečně to bez toho téměř nejde.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
