Lukáš Beran: Brutalismus u nás jsou zkrátka komunistické baráky
Olomoucký Prior, bývalá budova Federálního shromáždění v Praze, Nová scéna Národního divadla nebo hotel InterContinental jsou pravděpodobně nejznámější podoby brutalismu u nás. U české veřejnosti se ale velké oblibě netěší. Proč? „Mám dojem, že ta hlavní kritika nesměřuje k architektonické podobě. Směřuje k době, kdy ty stavby vznikly, jsou to zkrátka komunistické baráky. Je to zvláštní paradox, je to průšvih těch staveb,“ odpovídá v rozhovoru o specifické podobě brutalismu u nás Lukáš Beran z Ústavu teorie a dějin architektury pražského ČVUT.
„Stavby, které stihly dokončení, fyzickou realizaci před rokem 1969 nebo 1972, podle toho, jak to bereme, jsou většinou přijímané pozitivně. Týká se to třeba Ještědu,“ komentuje teoretik architektury zásadní spojitost mezi letopočty výstavby a všeobecným vnímáním konkrétní budovy. Lze v české architektuře vystopovat prvky brutalismu, které nejsou subjektivně zatížené normalizací a blíží se ke světové podobě tohoto směru? „K tomu skutečnému, původnímu brutalismu se blíží jen pár budov u nás. Třeba rané práce paní architektky Šrámkové. To je verze původního anglického brutalismu,“ dodává Beran.
Rozhovor s pedagogem ČVUT se v druhé části stočil také k bourání, rostoucím iniciativám za záchranu českých brutalistních památek a jejich šanci na památkářskou ochranu. „Bohužel je třeba říct, a platí to nejenom v našich podmínkách, že to, že se o zachování zasadí veřejná instituce nebo nejlépe stát, je prostě nezbytné k tomu, aby stavba přežila. Skutečně to bez toho téměř nejde.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
