Mary Lattimore: Harfa patří i jinam než do nablýskaných koncertních sálů

7. srpen 2018
Mary Lattimore

Harfu jako cool nástroj i mimo konzervativní koncertní sály zpropagovala Joanna Newsom. Američanka Mary Lattimore pak demonstruje, že tento majestátní nástroj je vhodný i pro experimenty a výlety do okrajových žánrů. Aktuálně vydává album Hundreds of Days na labelu Ghostly International. O jejím vřelém vztahu k České republice, hudbě Williama Basinského, improvizaci, ale také nezastupitelné pozici producenta a hudebního partnera Jeffa Zeiglera.

Na mou prosbu o rozhovor jsi zareagovala větou „I love Czech Republic“. Jak k této náklonnosti došlo?

Nějakou dobu jsem žila ve Vídni. A odtud jsem docela často vyrážela na výlety do Prahy. Tak se ve mně rozvinul poměrně vřelý vztah k tomuto městu, potažmo k České republice. Do Prahy se vracím vždy, když vyrážím na evropské turné, protože zde mám ve firmě Fluff Whells uskladněnou mou harfu. Také využívám služeb českého řidiče, dodávky a dalších pro mne důležitých věcí.

Další spojení s Českou republikou jsi navázala skrze účast v projektu The Valerie Project, který před dekádou natočil alternativní hudební doprovod k filmu Valérie a týden divů.

Tenhle projekt dal dohromady Greg Weeks z kapely Espers. Kniha i její filmové zpracování byly jeho srdcovou záležitostí, takže jednou k sobě sezval hromadu kamarádů hudebníků, abychom mu pomohli natočit vlastní doprovod k tomuto filmu. Bylo nás myslím dvanáct. Seděli jsme v jedné místnosti, na zeď se pouštěl film, ale bez původního doprovodu, a my k němu hráli nový, náš vlastní. Je v něm hromada elektroniky, ale také psychedelických kytar. The Valerie Project nebyla kapela v pravém slova smyslu. Ale i tak jsme s tímto filmem a naším doprovodem procestovali celé Spojené státy, hráli jsme v Londýně a dalších evropských městech. Mám s tímto projektem spojené moc hezké vzpomínky.

Poslední tvé spojení s Českou republikou jsem objevil na přebalu singlu You’re Always Just Standing There Holding Your Passport, kde se nad vchodem do domu skví nápis Malá Strana.

Co ten nápis znamená? Už si teď nemůžu vzpomenout.

Malá Strana je především čtvrť v centru Prahy.

Máš pravdu! To byl pohled na budovu, ve které jsem v tu dobu bydlela. Velká část domu byla dříve využívána jako divadlo, které ale už bylo nějakou dobu zrušené. Obal připomíná čtyři roky, které jsme zde strávila.

Obraťme teď pozornost od České republiky k harfě, tvému základnímu vyjadřovacímu prostředku. Jak k tomu došlo, že jsi neskončila v nějakém klasickém orchestru, ale začala jsi hrát experimentální hudbu v klubovém prostředí?

Chodila jsem na konzervatoř, kde jsem se naučila hrát vážnou hudbu, fungovat v orchestru a další věci s tím spojené. Díky přátelům, které jsem tehdy měla ve Filadelfii, jsem zároveň byla výrazně obklopená kytarovou muzikou. Takže jednoho dne jsem začala experimentovat s jejich kytarovými pedály a efekty, začala jsem psát linky do rockových aranžmá a postupně i spolupracovat s lidmi jako Kurt Vile, se kterým hraju dodnes. Pořád mám ráda prostředí klasické hudby a hraní v orchestru, rocková a ambientně-experimentální hudba jsou ale hudební směry, které mne naplňují víc. Jako posluchače i jako interpreta.

Hundreds of Days – Mary Lattimore

Tím se dostávám k nevyhnutelnému srovnání s další výraznou personou na nezávislé scéně, s Joannou Newsom. Měla její hudba na tebe nějaký vliv?

Joannina hudba na mne výrazný vliv neměla. Co máme společné, je snaha znít jinak, vystoupit z řady a zpřístupnit harfu obyčejným lidem, kteří se za ní nikdy nepohrnou do nablýskaných koncertních sálů. Před lety jsme byly v pravidelném kontaktu. Bylo zajímavé s ní debatovat o zkušenostech, které na cestách s harfou získáváme. Osobně si myslím, že je velmi talentovaná a skládá výbornou muziku. Přiznám se ale, že její folkové písničky jdou žánrově trochu mimo mé osobní preference.  

Harfa je také nedílně spojena s keltskou muzikou. Ta tě asi taky minula obloukem, že?

Mám moc ráda jazz, ve kterém zní harfa Alice Coltrane. Další harfistkou, která mne ovlivnila, je new age muzikantka Georgia Kelly. Tahle variabilní hráčka během kariéry přirozeně zabrousila do řady žánrů a vždy v nich excelovala.

Jak je pro tvou kariéru důležitá postava Jeffa Zeiglera, spoluhráče a zvukového inženýra řady tvých alb?

S Jeffem jsme se před mnoha lety potkali ve Filadelfii skrze naše společné přátele. Pomáhal mi s nahráváním mé první desky, na kterou nahrál i nějaké syntezátorové linky. Brzy jsme zjistili, že si rozumíme i na pódiu, začali jsme hrát jako duo. Během let jsme natočili několik alb a Jeff stále míchá mé nové nahrávky a já věřím, že tomu tak bude nadosmrti. Přesně cítí, o co v mé muzice jde, o co se snažím, a já na oplátku neustále obdivuju, do jakého finálního zvukového obalu dokáže mé nápady obalit. Navíc je s ním vždy legrace.

Velká část tvé muziky vychází z totální improvizace. Co pro tebe znamená?

Hodně moc. Je to svým způsobem analýza, volný rozklad okamžitých hudebních impulzů na základě určité harmonické či rytmické kostry. Připadám si při improvizaci jako uvnitř koule, jejíž kostru proplétám libovolným směrem a způsobem nití nápadů. Mám ráda šťastná překvapení, která přichází zejména díky smyčkám a dalším vymoženostem, které dnešní technika nabízí.

V poslední době vydáváš hodně nové muziky. Co rok, to tři alba, a navíc ještě hromada dalších skladeb, které umísťuješ na svůj bandcamp profil. Jak rozlišuješ, co půjde na „velké“ desky a co ponecháváš k poslechu pouze v digitální podobě?

Můj bandcamp profil je něco jako zásobník nápadů, které ze mne vypadly. Někdy nebyly zaznamenány v nejlepší kvalitě, jindy se mi v základu líbí, ale cítím, že jsou ještě neučesané nebo moc divoké. Přesto je mi líto je nechat pouze v šuplíku, a tak je umisťuji právě sem. Jinak, i v letošním roce vydám tři alba. Vedle sólovky Hundreds of Days to budou ještě dvě kolaborace, které vyjdou ke konci roku. Teď jen doufám, že touhle kadencí své fanoušky příliš nezahltím.   

Deska týdne: Joanna Newsom natočila nekonečné album

03452355.jpeg

Joanna Newsom vydala po pěti letech od svého předchozího alba Have One On Me novou desku. Aktuální Divers se na rozdíl od Have One On Me vejdou jen na jednu desku, neznamená to ale, že jsou o to méně komplexní. Snad i naopak – Newsom jako kdyby napěchovala veškerou invenci Have One On Me do kompaktních 52 minut.

Hned několik svých nahrávek jsi věnovala ambientnímu skladateli Williamu Basinskému. Proč právě jemu?

Jeho hudba mne mimořádně oslovuje. Je na jednu stranu strašidelná, trpělivá, a přitom neskutečně nádherná. Dokáže velmi precizně pracovat s pocity melancholie. Pokud u někoho platí klišé „krásného smutku“, pak je to podle mne právě on.

Jak vznikla tvá nová deska Hundreds of Days?

Získala jsem rezidenci na místě pojmenovaném The Headlands Center for the Art. Je v San Francisku v blízkosti Golden Gate Bridge a je to velký prostor plný umělců, kteří zde pracují na svých projektech. Spisovatelé, hudebníci, malíři, ti všichni se tu potkávají, žijí pospolu, přesto každý pracuje na svém díle. Bylo opravdu úžasné, že jsem měla k dispozici vlastní studio, celý den v něm nerušeně pracovala a u večeře s ostatními umělci jsme probrali, co jsme celý den dělali a co se nám podařilo vytvořit. Inspirovali jsme se jeden od druhého, to mi přišlo opravdu zábavné.

Jak se Mary Lattimore dostala k harfě, proč miluje Českou republiku a jaký má vztah s Joannou Newsom. Poslechněte si celý rozhovor s americkou harfenistkou.