Metalová pekla 2018: Veteráni při síle & nebojácné intimní nahrávky

Kapela Master's Hammer
Kapela Master's Hammer

Listuju archivním číslem měsíčníku Spark z poloviny devadesátých let a při pohledu na hlasování redaktorů o album měsíce si říkám, zda jsem se neminul rokem, respektive dekádou. Na počítači totiž paralelně procházím žebříčky „nejlepšího metalu 2018“ a vyskakují na mě podobná jména: Judas Priest, Immortal, A Perfect Circle… Těm domácím budou při bilancování zajisté brzy vévodit Master’s Hammer. Znamená to, že se za celou tu dobu nic nezměnilo? Ano i ne.

Scéna tvrdých kytar si svou dlouhodobou oblibu udržuje díky dvěma zdánlivě protichůdným proudům: konzervativnosti a úctě ke kořenům, zároveň pak progresivitou a posouváním hranic (které však ony kořeny nepopírají).

V posledních letech je pak možné zaznamenat též výrazný nástup alb, která si „siláckou“ estetiku osvojila, aby vyprávěla osobní příběhy. Tento dříve nemyslitelný přístup, který jako by si protiřečil se zažitým (ale polevujícím) metalovým machismem, letos najdeme třeba za albem Our Raw Heart americké kapely Yob. Doommetalové kořeny zde slouží coby základ niterné nahrávky, která vzešla ze zdravotních lapálií osmačtyřicetiletého frontmana Mikea Scheidta. Muže s hrubým hlasem a jemným chováním, které by ho dříve předurčovalo do role outsidera – dnes ale patří mezi vůdčí osobnosti nejen doomové scény a jeho nahrávka mezi ty nejsilnější z celého roku.

Intimní nádech pomohl před lety prorazit i americkým Deafheaven, kapele, kterou mnozí „pravověrní“ metalisté odvrhli jako pozérskou, nyní jsou ale stále více nuceni věnovat jí pozornost – mimo jiné proto, jak zručně se pohybuje na půdorysech tradičních metalových žánrů. Po blackové koketérii Sunbather se kapela přesunula k thrash metalu (New Bermuda), aby se albem Ordinary Corrupt Human Love vrátila k vzletnějšímu zvuku. Z kapel, které posouvají blackmetalovou estetiku, ale ještě více vyčníval návrat Bosse-de-Nage, sanfranciských hudebníků, pro které není syrová poloha ani tak estetickou volbou, jako osobním vyznáním.

Jedním z největších překvapení byl návrat další americké kapely, noiserockových Daughters. Jejich elegantně uřvané album You Won’t Get What You Want pak možná zastínilo další silné noiserockové desky roku: totiž ty od kanadských KEN Mode, respektive norských Årabrot.

Domácí metalovou scénu poslední roky paradoxně osvěžují další a další alba živou vodou politých Master’s Hammer, kteří se sice pohybují ve velmi konzervativních metalových mantinelech, činí tak ovšem s nebývalou živostí, která vyplývá nejen z vzývaných textů Františka Štorma. Kapela letos absolvovala rozsáhlé turné po Jižní Americe, a přestože do zahraničních výročních žebříčků jejich Fascinator nepronikl, nadále platí, že výraznější „hudební export“ se u nás zatím nenašel. Což ale neznamená, že zde nevznikly i další desky hodné pozornosti: za všechny připomeňme Five Seconds to Leave, Drom anebo šířeji rozkročené Povodí Ohře či Panenské plameny.

Je spravedlivé považovat metal za uzavřený žánr? A jsou tvrdé kytary jedinou cestou do (hudební) temnoty? Které domácí nahrávky slibují odolnost vůči zubu času? Pusťte si celý pořad.

Spustit audio

Související