Moje terapie II, epizoda 4: O hledání identity, které nikdy nekončí

„Dlouho jsem věděl*a, že jsou věci, které se týkají mojí identity, které musím někde řešit. Do hloubky a od začátku. Bylo mi jasné, že existuje něco, co dlouho ignoruji. Ale neexistovala na to slova. I texty, které jsem četl*a, byly jen anglicky. Měl*a jsem pocit, že v naší zemi není nic a nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Pak jsem se ale naštěstí dostal*a do terapie k Jirkovi,“ vypráví Alex, který*á si v době terapie říkal*a Em.

Díky terapii pak mohl*a pojmenovat pocit, který měl*a už dlouho. „Myslím, že to přišlo poměrně brzy, když jsem řekl*a, že se vlastně necítím jako muž. Ale jestli jsem žena? Tak to byla otázka na další dva roky.“ S identitou souviselo i jeho*její jméno, které se v průběhu terapie rozhodl*a změnit a pak ho změnil*a ještě jednou po vzniku podcastu.

Jeho*její příběh je především o sebejistotě, kterou potřeboval*a, aby mohl*a sebe sama začít chápat jako nebinární. „Teď už vím, že pro mě odpověď není přechod z bodu A do bodu B,“ říká s tím, že se nechtěl*a „přepnout“ z mužské identity do ženské a stát se transženou. Na to ale musel*a v terapii nejprve přijít. Až koncept nebinárního člověka jemu*jí dal svobodu nebýt ani muž, ani žena a díky tomu pocítil*a úlevu.

„S genderem je to náročné i proto, že je to nějaká kategorie, kterou okolí hned potřebuje číst, uvádí se, že vyhodnotíme gender nějakého člověka ještě dřív než třeba rasu – ve zlomku sekundy,“ vysvětluje terapeut Jiří Procházka. „Potřebujeme vědět, jestli je to žena nebo muž, abychom věděli, jak s ním máme mluvit, ve chvíli, kdy jsme nečitelný, tak to způsobuje nějakou nepohodu. Člověk, který není konvenční nebo konformní v nějakém genderu, musí hodně vyjednávat svoji autenticitu, autonomii.“

Podle terapeuta to nemusí být ani trans člověk. I „cis“ člověk (tedy ten, který se narodil s pohlavními znaky příslušnými k genderu, se kterým se identifikuje) se nemusí cítit dobře ve veřejném prostoru, když nepůsobí žensky nebo mužsky. „Lidi vzhled genderově nonkonformních komentují, ptají se na soukromé věci, nebo mohou být reálně v nebezpečí. Třeba translidi jsou jednou z nejohroženějších skupin ohledně napadení nebo přímo vražd,“ doplňuje terapeut, který vystudoval kromě psychologie i gender studies. Odborníkům pracujícím s queer lidmi doporučuje toto shrnutí pracovních postupů Americké psychologické asociace.

„Společnosti se může zdát, že moje identita není kompletní, ale pro mě být nebinární dává největší smysl,“ říká Alex. Po několika letech docházení na terapii teď už svoji nestálou identitu, která se neustále vyvíjí, přijímá. Je už zvyklý*á si z toho dělat legraci. Terapii u Jirky Procházky dokonce po natáčení ukončil*a. S tím, že v případě potřeby se může kdykoliv vrátit.

Epizodu natáčela Táňa Zabloudilová.

Jak může terapie pomoct s hledáním identity? Co to znamená být nebinární? A jak hrdina*hrdinka čtvrté epizody zjistil*a, že nechce být ani žena, ani muž? Poslechněte si čtvrtou epizodu podcastu Moje terapie II.