Moment smrti se podivuhodně blíží okamžiku narození. Román Osiřelec se ptá, jak žít po smrti mámy

24. červen 2022

Když bylo polské psycholožce a spisovatelce Miře Marcinów 32 let, umřela jí máma. Mira, čerstvě osiřelá dcera a zároveň matka malé holčičky, napsala o pocitech samoty, šoku, vzteku i lítosti román Osiřelec. Ten v Česku vydalo nakladatelství Argo v překladu Lucie Zakopalové.

Slovo osiřelec je termín, který používají včelaři pro včelstvo, kterému zemře královna. Společenství je touhle ztrátou paralyzováno a často odsouzeno k záhubě. Osiřelé osazenstvo úlu se dá poznat podle zmateného chování i podle zvuku. Včely prý nebzučí, ale vydávají teskné hluboké hučení. Na výraz osiřelec, v polštině ještě přiléhavěji „bezmatek“, prý Mira narazila, když si v době hlubokého stesku zkoušela do internetového vyhledávače zadat, co mají lidé, kteří ztratí matku, dělat. To internet nevěděl – našel jen vzdáleně podobné slovo týkající se včel.

Osiřelec je autobiografický román poskládaný z fragmentů. Prolínají se tu vzpomínky na dětství bezejmenné hlavní hrdinky, které trávila s matkou sama bez přítomnosti otce, přátel nebo kohokoli dalšího. Vystupují tu jen dcera a její románová matka Lila – malířka, o jejíž obrazy nikdo nestojí, podnikatelka, která po třech měsících zkrachuje, alkoholička, která po nocích v kuchyni tančí nebo pláče.

Čtěte také

Vypravěčka v průběhu knihy v úryvcích vzpomínek chutí, vůní a pocitů dospěje z holčičky, která musí v zahrádkářské kolonii krást ovoce na koláč, v ženu. Když se v dospělosti chce matce přiblížit, společně se s ní opije. Rodič je ale pro ni pořád středobodem vesmíru i vlastní sebehodnoty, což se ještě zesílí, když matka onemocní rakovinou.

Marcinów nechává románovou matku neúspěšně se léčit a umírat v nemocnici a později i doma celý jeden rok. Bezejmenná vypravěčka se tu dobu s matkou střídavě loučí a těsněji se k ní fyzicky i citově přimyká. Prožívá to, co zná kdokoli, kdo kvůli nemoci pomalu přicházel o někoho blízkého  snaží se zachytit svoji matku do paměti i do rukou, hltá její přítomnost a horečnatě si ji co nejpodrobněji vštěpuje.

Zajímavou linkou románu, který občas dopřeje celou stránku jen jedné nebo dvěma větám, je rodičovství hlavní hrdinky. Do bezvýchodné situace ženy umírající na rakovinu a její dcery, která tomu zděšeně přihlíží, přibývá dítě. Vypravěčka, která se sama právě stala matkou, se ocitá v kolotoči dvojí péče, dvojích plen, a když vchází do svého bytu, zakopává denně o kočárek i kolečkové křeslo. Marcinów často srovnává život hned po narození a těsně před smrtí v překvapivých a funkčních paralelách, to všechno ve snaze se nezbláznit a možná i najít v obou křehkých a zásadních obdobích nějakou logiku, systém nebo útěchu.

Čtěte také

Když Mira Marcinów přijela knihu představit do Česka a odpovídala na dotazy a připomínky čtenářů, říkala trochu omluvně, že smrt vlastní matky ji sice k napsání románu inspirovala jen volně, ale stejně je pro ni těžké o ní se čtenáři debatovat. Od díry, která v nás po smrti rodiče vzniká, se nečeká, že zmizí, jen možná její okraje přestanou tolik bolet a prořezávat se do naší každodennosti.

Kniha popisuje těžkou zkušenost napřímo a nebojí se kontroverzí, které osiření v mladé dospělosti přináší. A navíc dává naději, že když sebereme trochu odvahy, může i smrt být vlastně něčím pozitivní.

Více o včelstvech bez matek, dvojích plenách a pozitivních aspektech smrti si poslechněte v recenzi románu Osiřelec.

Spustit audio