Moses Sumney zachycuje na albu Aromanticism slasti i radosti samoty

Sedmadvacetiletý Moses Sumney se živil zpíváním v doprovodných skupinách písničkáře Sufjana Stevense a zpěvačky Solange, což vlastně určuje žánrové úběžníky jeho tvorby. Podobně jako další současní afroameričtí hudebníci Frank Ocean nebo zpěvačka DAWN, překračuje i on hranice tradičních černých žánrů vstříc k volnomyšlenkářské hudební vizi. Černá barva kůže není hudební žánr, jak nedávno připomněl portál Pitchfork, a na Sumneyho dlouhrajícím debutu Aromanticism má své místo zjitřený soul, minimalistické folkové písničkářství i elektronické ambientní textury. Na uhrančivé nahrávce se zpívá o absenci nejsilnějších lidských emocí, přesto je jich Sumneyho hudba plná.

Deska Aromanticism vznikala několik let, Moses Sumney trpělivě sbíral písně, které se mu hodily do konceptu desky. Debutoval před třemi lety na vinylovém singlu, od té doby vydal několik EPček, kde jsou už slyšet obrysy jeho velké desky. Něžná kytarová balada Plastic se v jiné verzi objevuje na kazetě Mid-City Island z roku 2014, skladba Lonely World cestující od minimalismu k opulentní aranžím psychedelického jazzu zase zářila na loňském EPčku Lamentations, které dostalo Sumneyho do povědomí fanoušků. Starší materiál ale na Aromanticism skvěle zapadá do celku – deska je poskládána jako mozaika nálad – od těch zádumčivých přes rozjímavé až k extatickým, vedoucím prozření.

Už reputace týmu spolupracovníků je omračující. Na desce se podíleli Matt Otto z Majical Cloudz, basák Thundercat, zpěvačka Paris Strother z R&B tria KING, Ian Chang ze Son Lux, Nicole Miglis z Hundred Waters a další. Aromanticism ale zní spíš jako intimní zpověď někoho, kdo raději ani nevychází ze své ložnice a všechna svá tajemství svěřuje mikrofonu. Aranže pečlivě váží použití každého tónu podle pravidla, že méně je více. V letním singlu Doomed medituje Sumney do držených tónů, které se postupně stávají čím dál zlověstnější, Indulge Me si vystačí se španělkou a efektem ozvěny. Tady Moses Sumney nejvíce připomíná osmdesátkového solitéra Arthura Russella, který se také suverénně pohyboval nad žánry a dokázal jen s minimem prostředků vytvořit písně, z nichž mrazí v zádech i po třech dekádách.

„Nechci s tebou jít do postele, stačí mi se mazlit v autě,“ zpívá Sumney v Make Out in My Car do minimalistického kosmického R&B a v Lonely World dodává: „Byl jsem zrozen do tohoto světa, bez možnosti souhlasu i volby. A je to tak osamělý svět.“ Z Aromanticism vlastně není úplně jasné, jestli neschopnost navazovat romantické vztahy je Sumneyho volba nebo prokletí. Z portrétu samoty, v níž se v člověku probouzí ty nejsilnější pocity, ale stvořil mimořádně vyzrálý debut, který ohlašuje nástup výrazné osobnosti.

Moses Sumney – Aromanticism (Jagjaguwar, 2017)
Hodnocení: 90 %