Musíte umět odložit ambice a zpomalit, říká psychoterapeut „beznadějných“ klientů

Starší muž, který by se věkem i zdravotním stavem už hodil do domova důchodců, bez rodiny, zato s mnohaletou závislostí na alkoholu. Při konzumaci několika litrů vína denně ho do žádného domova pro seniory nevezmou a zřejmě nezvládne ani režimovou abstinenční léčbu ve většině psychiatrických nemocnic. Práci na tom, aby se jeho sociální situace zlepšila, komplikuje jeho závislost. Léčbu jeho závislosti komplikuje to, že žije na ulici.

Mladší žena po léčbě závislosti už neužívá pervitin, u kouření marihuany ale zůstává. Do ambulance adiktologa chodí dva roky, většinou mlčí a na první pohled se u ní nic zásadního nemění. Oba příběhy mají něco společného – na první pohled vypadají beznadějně a není úplně zřejmé, kam patří, popřípadě kdo by jim mohl pomoci.

Čtěte také

Závislosti jsou pokusy vymanit se z bolesti, říká lékař a spisovatel Gabor Maté

Psychoterapeut Jakub Kabíček má v ambulanci hned několik takových klientů, kteří by kvůli závislosti propadli běžným sítem sociálních služeb. Spojuje je kromě jiného i řada traumat, která mají za sebou a která pravděpodobně stála na počátku jejich životních debaklů.

„Velká část lidí, kteří jsou na ulici, moc nevěří tomu, že by nějaká změna byla možná, a často se jí taky bojí,“ popisuje nastavení, se kterým za ním klienti přichází. Někdy v něm zůstávají ještě dlouhé měsíce a na první pohled se jejich stav nemění.

„Někdy máme představu, že se v terapii budou dít nějaké zázraky, že ten člověk začne najednou fungovat, nějaká metoda mu zázračně pomůže, ale tak to není. Je potřeba nemít velké ambice, zpomalit se a všímat si drobných změn,“ říká Jakub o své práci s „beznadějnými“ a často velmi traumatizovanými klienty, jejichž terapie může trvat roky.

Jakou roli v práci s takhle těžkými klienty hrají spolupracující organizace? Kdy v tomto kontextu mluvíme o paliativní péči? A co se Jakub Kabíček od svých klientů naučil? Poslechněte si Diagnózu F.