Na psaní potřebuju být sám a mrznout, říká Marek Šindelka

S rodinou do jisté míry souvisí i proměna Markova rytmu psaní; zatímco dřív se snažil držet se pravidla, že každý den napíše aspoň něco, teď už prý toho za běžného provozu schopný není, takže většina jeho věcí vzniká při zahraničních pobytech. „Mám rozepsanou prózu, na které jsem začal dělat minulý podzim ve Skotsku, v takové izolaci, skvěle jsem se tam rozepsal. Pak jsem ještě chvíli jel na téhle vlně, když jsem se vrátil, a pak to najednou úplně spadlo, totální mrtvo, jak kdybych byl paralyzovaný. Furt jsem jenom rozepisoval a opisoval to samé,“ prozrazuje Marek, který teď čeká, až tenhle motor zase „naskočí“. „Jsem ve stadiu, kdy chodím kolem toho, co se mi povedlo, a nemám odvahu udělat ten krok za ohrádku toho, co už jsem napsal.“

Čtěte také

Marek Šindelka: Chci zprostředkovat fyzický pocit toho, co zažívají migranti

Zatímco na novou prózu si tak budeme nejspíš muset ještě chvíli počkat, na pultech se teď trochu překvapivě znovu objevila jeho prozaická prvotina Chyba, ovšem s výraznými úpravami a škrty. „Chyba je taková moje noční můra, která mě pronásleduje. Už jednou jsem odmítl nabídku nakladatele na nové vydání, chtěl jsem ji nechal spát, ať je to ta juvenilie, se vší energií i naivitou mých tehdejších představ o literatuře. Od té doby se ale změnilo všechno, můj život, mí oblíbení autoři, můj styl, jazyk.“ Na druhou nabídku nakonec kývl s tím, že proškrtá alespoň nějaké pasáže. „Skončilo to tak, že jsem s tou knihou ležel jak na pitevním stole, samozřejmě to nebyly žádné malé škrty, jakmile jsem to otevřel, zjistil jsem, že píšu úplně nový text.“