Na rezidencích člověk nezažije nic. Proto je mají literáti tak rádi. Nejčastěji se jezdí do Broumova

David Zábranský u Literárního domku v Klášteře Broumov
David Zábranský u Literárního domku v Klášteře Broumov

Co dělat, když nemůžete spát, protože vám v šuplíku leží rozepsané literární dílo, ale povinnosti, denní shon nebo jenom výmluvy vám nedovolují ho dotáhnout do konce? Čeští literáti v takovém případě rádi využívají možnosti vyjet na literární rezidenci. Nejezdí se už schovat a psát na zámek do Dobříše, ale v poslední době nejčastěji do bývalého kuchařova domku v barokní zahradě kláštera Broumov.

Kromě prostoru na psaní dostane rezident zpravidla i stipendium na poplacení nejdůležitějších výloh, které mu nahradí ušlý zisk ze zameškaného zaměstnání. „Česká literatura a její ekonomické podmínky negenerují lidi, kteří by se mohli živit jenom psaním. Řada z nich je nucena to dělat v režimu hobby a rezidence jsou jednou z mála příležitostí, kdy člověk, který je spisovatelem nebo spisovatelkou, tuhle svoji roli může dělat v plnohodnotných podmínkách,“ zamýšlí se nad postavením rezidencí v současných podmínkách literární produkce vedoucí koordinátor Českého literárního centra Ondřej Buddeus. České literární centrum bylo zřízeno Moravskou zemskou knihovnou v Brně z pověření Ministerstva kultury a má za cíl soustavnou a systematickou propagaci české literatury a knižní kultury. Mezi jeho aktivity patří i oblíbená rezidence v broumovském klášteře, ve které za necelé dva roky fungování tvořilo a žilo přes čtyřicet autorek a autorů.

Broumov má kulturní ostrov, je jím místní klášter

Jedním z nich je i Jan Smutný. U nakladatelství Rubato mu zatím vyšla prvotina Hmotný bod a vloni na podzim na šestitýdenním pobytu v Broumově pracoval na svém druhém románu. „Z 99 % jsem tam nezažil nic, což bylo úplně skvělé a byl to základní smysl celé rezidence, protože to umožňovalo fakt myslet a psát,“ odpověděl mi Honza na otázku, co na rezidenci zažil. Jeho denní rytmus se skládal hlavně z psaní a příležitostných procházek po okolí – do supermarketu, klášterní kavárny nebo do posilovny, když už nemohl a potřeboval se osvěžit. „Pracoval jsem tam na románu, na kterém jsem předtím pracoval už dlouho, vznikla tam asi třetí jeho verze. A zatím to nevyšlo, takže by někdo mohl říct, že to bylo nadarmo, ale pro mě to rozhodně nadarmo nebylo, a dokonce ten text ve své absolutní uvolněnosti nebo v tom, jak hluboko mohl zajít, dokládá, že to stálo za to.“

„Často si z toho dělám legraci. Když teď všichni budeme jezdit do Broumova nebo Wiesbadenu a budeme v české literatuře hledat topos malého města nebo města u hranic, tak se vám stane, že v pěti románech bude Broumov? To je trochu trapné,“ upozorňuje básnířka a knižní redaktorka Marie Iljašenko na úskalí, které na rezidencích hrozí. „Já jsem to vždycky brala jako možnost být někde jinde a vidět kus jiné země,“ říká autorka původem z Kyjeva, která byla zatím na třech rezidencích. Nejvíc se jí líbilo v německém lázeňském městě Wiesbaden. „Ubytování tam mají ve staré vile, úplně nahoře v posledním patře, je to tam fakt nádherný. Vedle je park – je to mimořádný zážitek,“ dodává Iljašenko.

Některé hranice nezbouráme. A některé jsou přirozené a nutné, říká David Zábranský

David Zábranský

Jméno spisovatele Davida Zábranského proplouvá sociálními sítěmi často. Naposledy rozvibroval emoce jeho článek o kampani #MeToo, o níž tvrdí, že do společnosti přináší jen další porci agresivity. Každou chvílí se ale nejspíš bude mluvit o jeho novém románu Za Alpami, knize zkoumající hranice mezi lidmi, kulturami, Východem a Západem, muži a ženami, mladými a starými. Jdou zbourat?

Literárním rezidencím se kromě Českého literárního centra věnuje například i Institut umění — Divadelní ústav. JejicIh organizaci má na starosti Viktor Debnár. „V IDU nabízíme především Visegrádský program, který podporuje mezinárodní Visegrádský fond, u jehož vzniku jsme stáli. Běží už osm let. Prošel jím například Honza Těsnohlídek, Petra Hůlová, David Zábranský,“ vyjmenovává Debnár jména autorů, kteří jeli za Česko psát do jednoho z partnerských rezidenčních měst, kterými jsou Krakov, Bratislava a Budapešť. „Literatura je opravdu takové umění samoty, člověk hodně času stráví sám nad papíry, je třeba si to odsedět, a to je velmi těžké vtěsnat do dnešního způsobu života, kde se počítá každá minuta a všechno se přepočítává na peníze. V tomto smyslu je rezidence úplně úžasná věc,“ vyzývá autory k návštěvě rezidence slovenský spisovatel a publicista Peter Getting, který zrovna dočasně pracuje na publicistickém textu z období druhé světové války v pražských Vršovicích.

Proč je o literární rezidence takový zájem? Může se v Česku člověk živit jen psaním? A jak se dá na rezidenci dostat? Pusťte si celou reportáž Ondřeje Šebestíka.