Na straně rybáků, raků a usychajících lip. Liberatura o environmentální poezii s Radkem Štěpánkem

„To, co vidím, někdy zůstane jen v mých básních. Beru ty básně jako poslední útočiště věcí,“ říká na úvod Radek Štěpánek, třiatřicetiletý básník, kterému dosud vyšly tři sbírky a letos také dvě rozsáhlé básně – Tání a Eroze. Radek žil dlouhou dobu v jižních Čechách a přesně si pamatuje moment, kdy se z něj stal milovník přírody. „Bylo mi zhruba šest let, šli jsme s rodiči v Netolicích. Byla doba žní, jel traktor a za ním fůra se sklizeným obilím. Z té fůry se snášela veliká, zelená kobylka. Rozbila se o zem. Vyděsil jsem se, protože umřela. Pak jsem si ji někde vysušil a měl ji uloženou na skříni. Nevím, kdy jsem začal psát environmentální básně, ale od chvíle, kdy jsem začal psát, píšu o přírodě,“ vysvětluje Štěpánek. 

Dá se poezií a literaturou obecně něco změnit v případě klimatické změny? Ptali jsme se na to Davida Zábranského, tentokrát ale mluvíme nejen s básníkem, ale také s vystudovaným environmentalistou. „Určitě jo, proto to dělám. Nechci, aby to bylo jen zakonzervování současnosti pro trudnou budoucnost. Doufám, že je to nějaká zbraň, něco, co může lidi přesvědčit, minimálně aby se koukali kolem sebe,“ uvažuje Štěpánek. „Myslím si, že to, co se děje, je mimo jiné způsobené tím, že lidé přestávají krajinu brát jako něco, co je pro ně důležité. Snažím se už od své první sbírky lidem připomínat, že je dobré se s nějakou krajinou ztotožňovat, být s nějakými zvířaty kamarád. Možná to působí naivně, ale pro mě je to důležité, já takhle prostě žiju.“