„Na terapii lidi chodí, ale stydí se a začínají pozdě. Obzvlášť muži,“ říká terapeutka Karin Emily

„Věřím tomu, že časem se to už změní, ale zatím máme člověka s psychickou poruchou pořád zafixovaného jako nespolehlivého, ať už v práci, nebo v partnerském vztahu,“ říká Karin Emily, která poskytuje terapeutickou praxi kousek od centra Prahy. „Přitom už jen na epizodě o Ireně je vidět, že určité sekvence jejího příběhu zažil v určité podobě každý z nás, i lidé bez diagnózy.“ Podle Karin už dnes lidé do terapie chodí ve velkých počtech, ale často chodí později, než by měli. „Až v momentě, kdy už tu pomoc potřebují akutně.“ Podle Karin je to horší u mužů, kteří se za psychickou nepohodu stydí víc a víc ji zakrývají.

Čtěte také

Moje terapie, epizoda 3: Povinnost být perfektní

„U bipolárních klientů to bývá s prožíváním manických a depresivních stavů různé, někdo má více depresí, někdo bývá častěji manický.“ Okolí takových klientů by mělo být podle Karin co nejpozornější. „Málokdy lidé v depresi dávají najevo, jak jim skutečně je, a málokdy je umíme pochopit. Důležité je taky nesnažit se jim zvednout náladu, rozveselovat je, spíš bychom měli být vůči jejich stavům chápaví.“ V rozhovoru Karin vysvětluje také to, proč Irena na terapii s sebou nepřivedla rodiče, ačkoliv vztah s nimi v terapii zpracovávají, ale na několik sezení přizvala svého manžela. Popisuje také, jakým způsobem spolu pracovaly na tom, aby si zpětně přestala dávat vinu a mohla přehodnotit svoje rodinné vztahy.