Nebojte se rozbít tradiční způsob výuky, dá se tím hodně získat, říká finská odbornice na vzdělávání

Škola - výuka - učení se - učitel - žáci - studenti
Škola - výuka - učení se - učitel - žáci - studenti

České školství čeká další desetiletka. Její podobu určí takzvaná Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+. Směr vzdělávání se teď řeší i ve Finsku. To je příkladem mimořádně kvalitního vzdělávacího systému, ale i tam se chtějí posunout dál a rozvíjet u dětí hlavně kreativní dovednosti. O tom, na co přesně se Finové chtějí zaměřit a v čem by se u nich Česko mohlo inspirovat, jsme hovořili s finskou pedagožkou a odbornicí na rozvoj vzdělávacích systémů Marjo Kyllönen. 

Den finského školáka začíná zpravidla v 9 hodin a kromě předmětů ho čekají až půlhodinové přestávky, vzdělání i oběd zdarma. Čeho se ale během devíti let povinné školní docházky nedočká, jsou jednotné srovnávací zkoušky nebo známky. O způsobu hodnocení totiž rozhodují sami učitelé. Postavení učitele je vnímáno jako prestižní i proto, že pedagogické fakulty patří k nejnáročnějším studiím. Testování PISA, které napříč světem srovnává žáky v matematice, vědě a čtení, prokázalo, že Finsko patří dlouhodobě k zemím s vysokým průměrem. Ačkoliv mělo v posledním testování z roku 2015 celkově horší výsledky v porovnání s předchozími lety a v matematice skončilo na 13. místě, je vedle například Singapuru nebo Číny mezi pěticí nejúspěšnějších zemí světa ve čtení i vědeckých předmětech. Z evropských zemí si v roce 2015 celkově lépe vedlo pouze Estonsko.

Vedete projekt s názvem „Future School“, který má změnit finský vzdělávací systém. Proč by se měl měnit?

Svět kolem nás se rychle změnil. Koncept tradičního školství byl vybudován pro potřeby doby industrializace a masové produkce a vcelku lehce předvídatelného světa. Byly potřeba dovednosti jako opakování, dodržování pravidel a umění soustředit se hlavně na sebe. Tyto dovednosti byly užitečné pro pásovou výrobu, ale všichni víme, že dnešní svět je úplně jiný. Automatizace, umělá inteligence, strojové učení nevyžadují pouze zvládnutí rutinní práce, takže se opravdu potřebujeme zamyslet nad tím, jaký druh dovedností budeme potřebovat v budoucnosti a jak jimi vybavit naše děti. 

Jaké dovednosti to jsou?

Když hovoříme o dovednostech budoucnosti, vycházíme z holistického přístupu, takže je to například dovednost spolupracovat, komunikovat, kriticky myslet, být kreativní. A jedna je pak pro mě velmi zásadní dovednost – schopnost pracovat napříč vzdělávacím plánem a používat různé nástroje a strategie, které pocházejí z vícero vědních oborů, abychom snadněji vyřešili závažné problémy, kterým denně čelíme.

Jakým způsobem je to chcete naučit? 

Na to máme sadu technik a návodů. Jedním z velmi užitečných je takzvaná výuka založená na fenoménech. Děti se zabývají aktuálními fenomény, se kterými se potkávají – například by je mohla zajímat klimatická změna. Tak se ptají na otázky a snaží se dospět k nějakým řešením. Je to hodně založené právě na doptávání se a pátrání a hlavně aktivitě žáků. Oni se vlastně stávají pány svého učení, takže vymýšlí plány, pracují i hodnotí výsledky společně, aby rozvinuli práci napříč předměty. Na rozdíl od tradičního přístupu se soustředíme více na proces učení než na konkrétní výstup. Zaměřujeme se na to, aby učitel jasně vysvětlil dětem svůj záměr, proč se to mají učit. Další věcí je třeba to, jak správně uspořádat třídu, tedy takzvaný „tvořivý prostor“, kde se děti učí. Potom máme takzvanou metodu STEAM, která kombinuje vědu, technologie, inženýrství a matematiku. Je to opravdu komplexní přístup, kdy designování projektů urychluje celý proces učení. 

Když v českých školách vidíme děti, jak si ve výuce hrají místo toho, aby se nazpaměť učily nějaká fakta, mají někteří rodiče nebo učitelé pocit, že jenom ztrácí čas nebo se flákají. Jak máme prolomit tenhle stereotypní pohled? 

Škola - žačka - výuka - učení se

To je velmi důležitá otázka. Za prvé si musíme znovu uvědomit, čeho tímto způsobem chceme dosáhnout, jakou dovednost chceme předat. Není to „hraní si“, je to „hraní si za účelem se něco naučit“. Právě učitel musí mít ve svém vzdělávacím plánu jasně vytyčený cíl, co by se tím děti měly naučit. Dál musí dětem vysvětlit, proč by se to měly naučit, a ukázat jim, v jakých krocích postupovat. 

Co byste tedy českému školství poradila, jak zlepšit situaci u nás?

Nebát se. Nebát se přemýšlet mimo zažité hranice. Nebát se rozbít tradiční způsoby výuky a zbavit se pocitu, že tím něco ztrácíte, protože se tím dá hodně získat. Nejtěžší bývá udělat první krok, takže je dobré vědět, kam mířím, a dobře si to rozfázovat a naplánovat, jak podpořit učitele a výukové principy. To jsou klíčové faktory pro změnu, protože když máte vypracované principy, tak učitelé rozumí tomu, proč je změna důležitá. A když můžete posílit postavení učitelů, máte nástroj, jak tu změnu provést. 

S Marjou Kyllönen jsme na konferenci Kreativní města vzdělávají uměním diskutovaly i o tom, jestli je finský model výuky dostupný a vhodný pro všechny nebo jak se ve Finsku osvědčil důraz na inkluzivní vzdělávání, díky kterému se daří motivovat slabší děti v kolektivech. Poslechněte si celý záznam rozhovoru.

Spustit audio

Související