Nenáviděný auto-tune změnil náhled na lidský hlas i emoce

V únoru 2009 členové indierockové skupiny Death Cab for Cutie využili ceremoniál Grammy k tomu, aby varovali před závažným problémem naší civilizace. „Jsme zde proto, abychom upozornili na zneužívání auto-tuneu,“ prohlásil Ben Gibbard v MTV, a v rozhovorech pak upozorňoval na to, jak skutečná hudba trpí pod navládou programu na korekci intonačních nepřesností. O několik měsíců později vydal rapper Jay-Z skladbu D.O.A. s jasným vzkazem „smrt auto-tuneu“, a vyhlásil tak válku všem rapperům upravujícím si hlas a časopis Time zařadil zmíněný program do seznamu nejhorších vynálezů všech dob. Proč tolik nenávisti k nástroji, bez něhož by za posledních dvacet let nevznikla žádná popová deska?

Bez citoslovce skrrt se neobejde současný rap. Poslechněte si ty nejpozoruhodnější použití

• Upravit

Pokud jste nikdy neslyšeli fistulí zvolaný zvuk „škrrrrrrrrrrt“, asi neposloucháte současný hip hop.  Skrrt je pro současný rap stejně důležité jako slovo Amen pro křesťanskou liturgii a nadužívané jako nejčastěji používaný sampl v historii hudby Amen break. Kde se zvuk objevil poprvé a kdo jsou jeho nejčastější šiřitelé?

Šedesátá léta měla elektrickou kytaru, sedmdesátá turntables a osmdesátá syntezátory. Dominantním hudebním nástrojem první dekády nového tisíciletí byl auto-tune, počítačový software, který si v roce 1997 nechala patentovat firma Antares. Díky jeho schopnosti zahlazovat drobné nedokonalosti zpěváků se program rychle rozšířil do nahrávacích studií. Producenti a popoví zpěváci se jeho používáním nijak nechlubili, bylo to veřejné tajemství. Mluvit se o něm začalo teprve díky hitu Believe zpěvačky Cher z konce roku 1998, který obsahuje extrémně zmutovaný vokál vytvořený právě za použití maximálního nastavení intonačního korektoru. Producent Mark Taylor prý původně jen zkoušel fungování nového programu, pak se ale extrémní robotický efekt zalíbil nejen jemu, ale i samotné Cher a ta si jeho použití dokonce vydupala přes původní nesouhlas nahrávací společnosti. Z písně se stal megahit a rychle po něm následovaly další autotuneové trháky pro diskotéky – Blue (Da Ba Dee) italské skupiny Eiffel 65 a One More Time od Daft Punk. Vokální trik se nicméně rychle ohrál a auto-tune se vrátil ke svému původnímu studiovému účelu.

Vypadalo to, že na „Cher efekt“ se zapomnělo, ale extrémní auto-tune se měl vrátit a v mnohem věším měřítku. V roce 2005 začal v žebříčcích stoupat hit I'm Sprung floridského rappera T-Paina, který díky extrémnímu nastavení programu firmy Antares našel pomyslnou spojnici mezi rapem a zpěvem. V následujících letech zamořil T-Pain žebříčky podobnými hity, dostal vlastní aplikaci I Am T-Pain a inspiroval vlnu popových rapperů, kteří s autotunem začali kreativně pracovat. V roce 2007 doputovaly na vrchol amerického žebříčku autotuneové trháky Buy U a Drank (Shawty Snappin') (T-Pain a Yung Joc), Low (Flo Rida a T-Pain) nebo Lollipop (Lil Wayne) a s autoladičkou si hrál i Snoop Dogg nebo Kanye West.

Právě posledně jmenovaný dokázal auto-tune povýšit na něco víc než na laciný trik. Na desce 808s & Heartbreak z roku 2008 poznamenané smrtí jeho matky a hořkým rozchodem ponořil Kanye West svůj smutek do robotického efektu a objevil neobvyklou estetiku chladných strojových emocí. Jednou nohou stojí v tradici černého soulu, druhou ale vykračuje do zcela nového prostoru zjitřených emocí. Nový software dodal rapperům odvahu mluvit o svých depresích či zlomeném srdci a proměnil podobu zobrazování maskulinity v hip hopu.

Lidský hlas byl dlouhé roky v popu nedotknutelný, tedy přinejmenším zdánlivě – různé vylepšovací efekty na něj byly v nahrávacích studiích používány odjakživa (třeba ozvěna). Teprve ale extrémní auto-tune v nultých letech prolomil bariéru a otevřel lidský hlas novým možnostem manipulací a originálních mutací. Proto software zaujal i tradiční písničkáře, jako jsou Bon Iver nebo Sufjan Stevens, kteří s ním hojně pracovali na svých deskách z přelomu tisíciletí.

Auto-tune si vysloužil kritiku za homogenizaci hudby a vymazání pěveckého talentu. Proto mu nemůžou přijít na jméno ti, kteří chtějí hledají v popu staromilské kvality, jako je rozsah oktáv nebo čistota zpěvu. Na druhou stranu se zasloužil o demokratizaci hudby – s autoladičkou se můžou všichni stát zpěváky. Což potvrzuje například aktuální vlna internetových rapperů. Teď je samozřejmě na místě otázka, jestli je to dobře nebo špatně.