Nenávist je na dlani, ale lásku se učíme. Zlo v lidech vyvolávají nezpracované emoce a nevědomost

„Dobro a zlo jsme schopni rozlišit jenom citem, racionálně ne. Přesto se o to pokoušíme.“ Člověk má povinnost pozorovat věci, které se mu dějí. Pozorovat a pojmenovat své emoce, znát motivy vlastního jednání. Ne reagovat na první dobrou podle toho, co je mu příjemné nebo co ho ohrožuje. Emoce nejsou zlé, jsou informací o tom, co se v nás děje. Za zlem stojí vždy nevědomost. Nevíme, co druhým způsobujeme, nebo nevíme, co ovlivňuje naše chování. Jsme zodpovědní za to, jak reagujeme na vlastní prožívání. Ale prožívání nemůžeme vždy ovlivnit, to se prostě objeví. Nemohu za to, že mě někdo rozčílí. Mohu ale za to, že ho urazím nebo ponížím.

„Laskavost a soucit jsou vznešené stavy, které musíme vědomě pěstovat.“ Nesmíme si plést radost a lásku. Láska není emocí, je to vyšší stav, který v sobě emocionalitu má. Křesťanství učí milovat svého nepřítele stejně jako přítele. Povznést se nad všechny rozdíly, nad emoce, které oddělují od druhých. To není snadné. Každou emoci je třeba zpracovat, získat nad ní nadhled a zjistit, k jakému jednání vede. Přesáhnout takové jednání znamená získat vnitřní svobodu. Ze začátku v sobě máme soucitu málo, protože jsme se ho neučili.

Pavel Špatenka|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

„Jsme zvyklí na odmítání. Myslíme si, že musíme pracně výkonem dobývat svou vlastní hodnotu.“ Nejdříve se potřebujeme naučit přijmout sami sebe, být soucitní k sobě. Teprve až poté to jde i směrem k ostatním. Člověka často přivede na cestu sebepoznání a do terapie vlastní bolest. Třeba problémy ve vztahu. Ty se vyřeší, ale bolest nezmizí. A tak se rozšíří rámec toho, co nás v sebepoznání, v terapii zajímá. Objeví se touha hledat cestu k druhému člověku srdcem. Ne ho zneužívat nebo být zneužíván, ale hledat s ním jednotu, která může mít mnoho podob.