Nenávist je na dlani, ale lásku se učíme. Zlo v lidech vyvolávají nezpracované emoce a nevědomost
„Nejdůležitější mi přijde rozlišit, co je zlo a dobro. Každý v sobě má zlou vůli a dokáže ji uplatnit,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka. Druhým lidem ubližujeme nevědomě, nemusíme vědět, co je zraňuje. A často zlé chování přichází z vlastních bolístek, pocitu nedostatku, méněcennosti. Ovládnout vlastní démony vyžaduje schopnost se pozorovat, kriticky nad sebou a svým chováním uvažovat. Jen přemýšlením to ale nejde, k poznání dobra je důležitý hluboký cit.
„Dobro a zlo jsme schopni rozlišit jenom citem, racionálně ne. Přesto se o to pokoušíme.“ Člověk má povinnost pozorovat věci, které se mu dějí. Pozorovat a pojmenovat své emoce, znát motivy vlastního jednání. Ne reagovat na první dobrou podle toho, co je mu příjemné nebo co ho ohrožuje. Emoce nejsou zlé, jsou informací o tom, co se v nás děje. Za zlem stojí vždy nevědomost. Nevíme, co druhým způsobujeme, nebo nevíme, co ovlivňuje naše chování. Jsme zodpovědní za to, jak reagujeme na vlastní prožívání. Ale prožívání nemůžeme vždy ovlivnit, to se prostě objeví. Nemohu za to, že mě někdo rozčílí. Mohu ale za to, že ho urazím nebo ponížím.
„Laskavost a soucit jsou vznešené stavy, které musíme vědomě pěstovat.“ Nesmíme si plést radost a lásku. Láska není emocí, je to vyšší stav, který v sobě emocionalitu má. Křesťanství učí milovat svého nepřítele stejně jako přítele. Povznést se nad všechny rozdíly, nad emoce, které oddělují od druhých. To není snadné. Každou emoci je třeba zpracovat, získat nad ní nadhled a zjistit, k jakému jednání vede. Přesáhnout takové jednání znamená získat vnitřní svobodu. Ze začátku v sobě máme soucitu málo, protože jsme se ho neučili.
„Jsme zvyklí na odmítání. Myslíme si, že musíme pracně výkonem dobývat svou vlastní hodnotu.“ Nejdříve se potřebujeme naučit přijmout sami sebe, být soucitní k sobě. Teprve až poté to jde i směrem k ostatním. Člověka často přivede na cestu sebepoznání a do terapie vlastní bolest. Třeba problémy ve vztahu. Ty se vyřeší, ale bolest nezmizí. A tak se rozšíří rámec toho, co nás v sebepoznání, v terapii zajímá. Objeví se touha hledat cestu k druhému člověku srdcem. Ne ho zneužívat nebo být zneužíván, ale hledat s ním jednotu, která může mít mnoho podob.
Poslechněte si více o zlu v nás i v druhých v celém záznamu pořadu.
Související
-
Proč někdo v hádkách křičí a sáhne k násilí? Neučíme se zpracovat vztek, v dospělosti nás ovládne
„Vztek má sloužit k uspokojování potřeb. Určitá dávka je užitečná. Vztek je emoce, ale násilí je chování a za to neseme odpovědnost,“ říká v Balancu terapeut Petr Matoušek.
-
Chybami se člověk mučí. Proč je těžké připustit si vlastní omyl, nevymlouvat se a odpustit si?
„Chybovat je lidské, ale reakce okolí na chyby není vždy příznivá a láskyplná,“ říká pro Balanc terapeutka a koučka Iveta Hrotková.
