Neočekávaně krásný, citlivý film

2. duben 2002

Nový film Baska Julia Medema Sex a Lucía je přesně z těch, o kterých se šíří různé pověsti už před premiérou. Svoje očekávání jsem v tomto článku srovnal se spokojeností, která mě chytila hned po zhlédnutí.

Důležitá je osoba režiséra. Julio Medem (nar. 1958, San Sebastian) je typ intelektuála, který nejenže se nebojí otevřeného popisu sexu, ale hlavně ho "nestuduje" - chladně a zvenčí, ale pěkně "po jižansku" se do svého díla citově vkládá. Z jeho předchozích filmů je u nás v současnosti pravidelně promítána jedině Země z roku 1996. Ceny sklízela i Zrzavá veverka (1993) nebo Baskický deník (1989). Podobně jako například u Pianistky Michaela Hanekeho se mohou očekávání vkládaná do tohoto díla dosti výrazně lišit od toho, co je nakonec na plátně vidět. Neznamená to však v žádném případě zklamání, přestože u Sexu a Lucíe je tvrzení o odvážných záběrech pravdivé.

00057848.jpeg

Moje očekávání: Myslel jsem, že u tohoto filmu bude o jeho kvalitě rozhodovat především míra opodstatněnosti otevřených scén. Někteří filmoví publicisté už nás dopředu upozorňovali na počet záběrů mužského přirození ve filmu a podobné kraviny, tak to člověka musí deformovat.

Co jsem na plátně viděl: Žádné intelektualizované porno, sex lidí beze jména, který je dokladem zvrhlé, odosobněné doby. Naopak. V nejlepším slova příběh horké jižanské lásky, která se hodně projevuje i tělesnou láskou, do které Lucía i spisovatel Lorezno vkládají všechny své city. Jejich vztah komplikuje Lorenzův životní příběh - v realitě i tak, jak se ho pokouší literárně zpracovat. Začíná mu přerůstat přes hlavu. K tomu všemu magie místa. Obrazově magicko-realistický genius loci ostrova Formentera na Baleárách, který léčí rány vzniklé na španělské pevnině. Dává zažít nepoznané. Ostrov byl také podle Medemových slov prvotním impulsem pro scénář. V ostrém slunci se odehrává spletitý příběh několika individuálních osudů, které by samy o sobě mohly vyznít i banálně. (Lucía neví, že Lorenzo přežil autonehodu a utíká na ostrov, Lorenzo zjišťuje, že má dceru.) Příběh vášnivé lásky spisovatele se však na několika místech předbíhá s dějem knihy, kterou Lorenzo píše čím dál více podle svého života. Chvíli se život orientuje podle Lorenzovy snahy dokončit příběh, pak je Lorenzo svým dílem málem uvláčen a vztah s Lucíou se ocitá na hraně rozchodu. V tomto momentě ostatně film začíná a sám nepostupuje chronologicky. Z banality "ona miluje jeho, on miluje ji" se postupně stává zatraceně sofistikovaná záležitost, nebudete se stydět vzpomenout si třeba na Lynche nebo na Kunderovy romány. Postarší pán sedící v kině vedle mě dokonce při odchodu prohlásil: "No, spíš než sex v tom příběhu měli pěkný zmatek." Koneckonců Kunderovi byla literární kritikou vytýkána svévolná manipulace s hrdiny příběhu za účelem formální dokonalosti při výstavbě děje (resp. syžetu). A to je přesně ono. Najednou pro mě o kvalitě filmu rozhoduje především to, jestli je děj podle záměru tvůrců (ne)přehledný a také jestli není v konečném výsledku překombinovaný. A to si ještě asi nemusíte hned uvědomit hloubku a souvislost poetických záběrů Lucíina stínu na zpěněných vlnách, potápěčova vyprávění o plovoucím ostrově a podobně. A souvislost s literaturou je tu ještě jedna. V ostrém nástupu filmu můžeme na moment pociťovat ve vyjadřování Lucíiných citů poměrně literární stylizaci. (Monology, když Lucía chodí sama po pláži a snaží se zformovat si znovu život, když se domnívá, že Lorenzo je mrtvý.)

00057849.jpeg

Julio Medem natočil film o životě a příběhu, když v obou je spalující láska. Natočil ho s obrovským citem pro ženský element, a proto se stal filmem o ženě jménem Lucía. Bez ní a bez její krásné a nestrojené představitelky Paz Vegové by to nebylo ono.

Sex a Lucía (Lucía y el sexo, Španělsko, 2001). Scénář a režie: Julio Medem. Kamera: Kiko de la Rica. Hrají: Paz Vegová, Tristán Ulloa, Najwa Nimriová ad. Česká premiéra: 28. března 2002.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.