„Neřesti jsou na dědině víc na očích,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková

9. červenec 2018
Spisovatelka a publicistka Petra Dvořáková (rodinný archiv)

Idylka na Starém bělidle, vzpomínky na prázdniny u babičky a dědy nebo třeba touha odstěhovat se z města a pěstovat si vlastní bio ředkvičky. Ať už si s vesnicí spojujete jakékoliv představy, Petra Dvořáková vám je svým románem Dědina nejspíš rozmetá. A vy budete jen dál a dál otáčet stránky a hltat příběhy, které vypráví její postavy. 

„Pocházím z vesnice z Vysočiny, už mnoho let tam nežiju. Ale vždycky, když tam jednou za čas přijedu, vidím, že se strašně proměňuje, vlastně mizí ta původní dědina. Najednou jsem cítila strašnou potřebu zachovat si ten svět, který teď je, a za dvacet let takový vůbec nemusí být,“ vysvětluje Petra Dvořáková a dostává se tím rovnou k jádru věci. Vesnice totiž podle ní prochází v posledních letech možná ještě větší proměnou, než jakou jí vnutil minulý režim se svými družstvy. 

„Přišla revoluce, vracela se pole, začalo nadšení, generace mých rodičů měla pocit, že se vše vrátí do původního stavu. Jenomže svět se mezitím strašně rychle proměnil a ty další generace už nejsou ochotné obětovat se tak jako oni, chtějí žít jinak, mít pohodu. Jenže zemědělství není pohoda, ale dřina od rána do večera.“ Na tomhle půdorysu rozehrála Dvořáková ústřední příběh knihy, který vypráví statkář Josef, Maruna a jejich syn Zbyňa, který nedokáže pochopit, proč by se měl plahočit na poli, ani mantru svého otce, že „půda se nikdy neprodává“. Komu dáte za pravdu, je jen na vás, autorka totiž nechává střídavě promlouvat všechny zúčastněné a sama nikomu nestraní. 

Stejně tak není vůbec snadné říct, jestli vás Dědina spíš rozesměje, rozpláče, nebo třeba vyděsí – Petra Dvořáková se prý už setkala s celou škálou čtenářských emocí. „Nesnažila jsem se psát humorný, ale ani závažný text. Chtěla jsem napsat dědinu takovou, jaká je. Mám totiž pocit, že si spousta lidí dělá o venkovském životě iluze, pomáhají tomu i trendy typu: Pojďme na vesnici žít bio-eko. Ona je to ale dost velká dřina.“