Nesázejte na cizí zápisky a soustřeďte se na příběhy, radí maturantům učitel dějepisu a občanky

20. duben 2023

Jak se maturuje z dějepisu nebo z humanitních věd? Ve Studovně jsme s učitelem na gymnáziu Adamem Vidnerem probrali, jak taková maturita vypadá, jak se na ni připravit a co rozhodně nedělat.

Co maturanty z dějepisu čeká? „Nějakých 25 až 30 otázek, to si každá škola dělá sama. V dějepise se úplně nabízí, že se pokryje všechno od starověku po 20. století,“ popisuje průběh zkoušky z vlastní zkušenosti Vidner. „V současné době je trend, že se víc klade důraz na moderní dějiny,“ doplňuje a doporučuje zaměřit se na všeobecný přehled. „Ve chvíli kdy má člověk přehled, tak najednou zjistí, že mu nestačí to téma, které si vytáhl,“ říká a dodává, že dějepis je hlavně o příbězích.

Čtěte také

„Jde o to trochu nacítit, která témata jsou důležitější. A když se naučím zrovna ta, budu mít velkou pravděpodobnost, že je prodám i ve více otázkách,“ popisuje a jako příklad uvádí osvícenství, které lze uplatnit jak v dějinách, tak v literatuře nebo filozofii.

Co by Adam Vidner maturantům nedoporučil? Spoléhat na cizí zápisky, které si studenti kupují od starších spolužáků. „Ty vypracované otázky kolují už osm let v nezměněné podobě včetně těch samých chyb,“ upozorňuje.

Probíráme také maturitu z humanitních věd, která je tematicky obsáhlá. „Když si to má člověk tahat, tak má strašně široký záběr toho, co mu může a nemusí sednout,“ potvrzuje učitel a dodává, že nejobávanější je filozofie. Jak zkouška vypadá? Studenti si vytáhnou číslo otázky a následně dostanou také papír, na kterém jsou vypsané různé náměty, hesla, jména a citáty, o které se můžou opřít během přípravy na potítku.

Poslechněte si celý díl Studovny o ústní maturitě.

Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    Mohlo by vás zajímat

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.