„Nespím, nejím, nemám žádný život.“ Domácí násilí je psychický teror, kterým trpí i muži
„Když zaútočila poprvý, tak jsem se nebyl vůbec schopnej bránit. Ani když jsem byl na kolenou, slyšel se, jak sípám, a měl jsem mžitky před očima, byl to šok. Něco, co jsem si nedokázal nikdy představit.“ Jako oběti domácího násilí jsme zvykli vnímat především ženy, existují ale i mužské případy. Ani oni sami si často neuvědomují vážnost situace, právě proto, že násilí na mužích má nejčastěji podobu psychického teroru. Tomáš žil v takovém vztahu víc než 5 let.
„Fyzický násilí není to nejhorší, k tomu došlo za těch pět let jenom párkrát, z toho se docela rychle oklepete. Nejhorší je neustálej psychickej tlak, 24 hodin v kuse. Pořád sledujete, jak se ten druhý chová. Třeba když přicházela domů, tak jsem sledoval, jakým krokem jde, jak dýchá, jak odemyká dveře, a už jsem pak poznal, že bude zle, už jsem byl ve stresu.“ Psychické násilí je pro člověka ještě více devastující než fyzické, přesto ho má společnost i samotné oběti tendenci bagatelizovat.
Nejde ho definovat tak jednoznačně jako fyzické násilí. „Navíc v naší kultuře moc neumíme pracovat se svojí psychikou,“ domnívá se psycholog Oleg Šuk z Intervenčního centra v Praze. U mužů to platí asi ještě víc, myslí si odborník.
Peklo se stíhačkou
Obraz nepříjemné stíhačky, která tyranizuje chudáka muže a nic mu nedovolí, známe všichni, možná i proto máme tendenci takové chování zlehčovat. „Po pěti letech jsem si najednou uvědomil, že nemám žádný soukromí, žádný koníčky, že skoro nespím ani nejím. Ve všem jsem se přizpůsoboval, dělal jsem jen to, co se po mně chtělo. Agresor působí na vaše svědomí, snaží se ve vás vyvolat špatný pocity, abyste byl po vůli. Třeba jsem si sed na chvíli k televizi a hned mi vyčítala, že se nestarám o děti. Jde to postupně, člověk si toho ani nevšimne a pak se najednou diví, kam se dostal. Úplně vám odpadá osobní život, neděláte nic pro sebe.“
Šukova kolegyně Zuzana Chomová potvrzuje, že podobné chování nejsme zvyklí považovat za domácí násilí, ani jeho oběti si problém dlouho nemusí uvědomovat a jako oběti se necítí. „Tuší, že je ve vztahu nějaký problém, ale nedokážou ho správně rozpoznat. Hodně mužů sem přijde, protože si myslí, že jsou násilní. A až tady zjistí, že je to naopak, že násilí je pácháno na nich. U agresorů obecně platí, že se vám snaží namluvit, že to všechno je vaše chyba.“ Je důležité uvědomit si, co všechno do kategorie násilí může spadat. „Přílišná žárlivost, omezování osobní svobody, kontrola, zabraňování kontaktu s jinými lidmi, omezování koníčků, braní peněz, výčitky, výhrůžky, ponižování, nadávky. To všechno je psychické násilí,“ vyjmenovává Zuzana Chomová.
V nezdravém vztahu, který hraničí se vztahem násilným, tak pravděpodobně žije mnohem více mužů (a samozřejmě i žen), než se obecně předpokládá. Skutečně násilný, patologický vztah musí splňovat jedno základní kritérium. „Nastává tehdy, pokud zažíváte ve vztahu strach, strach o život nebo o zdraví. Ale také tehdy, pokud zažíváte těžké dlouhodobé psychické vyčerpání,“ vysvětluje Oleg Šuk. „Není to o tom, že se vám něco nechce. Pokud vás partnerka nutí uklízet, i když vy nechcete, tak to opravdu není domácí násilí. Musí být přítomný strach, stres a také ponížení,“ doplňuje Zuzana Chomová.
„Proč jsi neodešel?!“
„Rozumím, že někdo nedokáže pochopit, proč lidi zůstávají ve vztahu, kde dochází k nějakému násilí. Ale ze začátku to omlouváte. Ten člověk vám třeba řekne, že si sám něco zažil, začne se vám omlouvat, takže se snažíte mít pochopení. A když máte děti nebo společné bydlení, tak je to těžší. Přirozeně hledáte výmluvy, proč to neudělat,“ vypráví Tomáš. „Varovný signály jsou tam většinou už na začátku. Člověk si je ale neuvědomuje nebo je potlačuje. Když se na to podívám zpětně, tak dnes bych měl jasno po pár týdnech.“
Berka se rozhodl zemřít. Pusťte si audiodokument o zodpovědnosti za vlastní život a smrt
„Když přemýšlím, co tady po mě zůstane, napadá mě paralela se zabíjením ovcí. Co po nich zůstane? Maso, kosti. Nemyslím, že něco víc,“ zamýšlí se nad svou plánovanou smrtí hlavní hrdina nového dokumentu Berka se rozhodl zemřít. Osmačtyřicetiletý podnikatel v oblasti IT publikoval na jaře letošního roku na svém facebookovém profilu příspěvek, ve kterém vysvětluje, proč si chystá vzít život. Audiodokument o něm natočila Martina Pouchlá.
„Muži mají obecně tendenci partnerky omlouvat a hodně často je ve vztahu drží děti,“ potvrzuje Zuzana Chomová. Nejtěžší je ale pro muže vyrovnat se s předsudky společnosti, ty na ně v tomto případě doléhají více než na ženské oběti domácího násilí. „Nejhorší je, že jako muž to nemáte komu říct. Před rodinou se stydíte, protože za nima jdete s něčím, co sami ani nedokážete pojmenovat a co sám vnímáte jako slabost. A s kamarádama je to stejný. Myslím, že když se s něčím takovým svěří žena, tak se jí dostane od kamarádů a od společnosti podpory, zato jako muž se obáváte, že před kamarády klesnete, že si o vás budou myslet, že jste slaboch. Bojíte se, jak budete společností přijat.“
Když už se muži rozhodnou vyhledat pomoc, tak nakonec často jen anonymně přes telefon, říkají i Zuzana s Olegem. K osobní schůzce se odhodlá jen menšina mužů. „Já se svěřil až po pěti letech, kdy vůbec nikdo nic nevěděl, dvěma hodně blízkým lidem. Přesvědčovali mě, ať s tím někam jdu, což se mi moc nechtělo. Už jsem to bral skoro jako něco normálního. Měl jsem pocit, že to není takový problém a že to zvládnu sám. Pak se mi ale třeba stalo, že vedle mě někdo udělal prudší pohyb a já měl tendenci se krýt. Strach, že se ze mě stane takový vystrašený člověk, byl nakonec silnější než stud a donutil mě vyhledat pomoc. Když jsem se konečně odhodlal, tak jsem zjistil, že vlastně ani nevím, kam se obrátit.“
Tomášovi se i díky pomoci psychologů z Intervenčního centra podařilo násilný vztah ukončit. O svých zážitcích ale mluvit nechce. „Mám strach, že kdybych to řekl v mužské společnosti, někde v hospodě u piva, tak se na mě začnou dívat jinak, negativně, jako že si za to můžu sám. Je rozdíl v tom, jak na domácí násilí nahlíží společnost. Když muž uhodí ženu, tak 99 % společnosti ho okamžitě odsoudí jako agresora. Nikdo nezkoumá příčiny a okolnosti. To je v pořádku, ale když je to naopak, tak lidi začnou spíš pátrat, proč se to stalo a jestli je vůbec možný, aby žena uhodila chlapa. Ve společnosti je zakořeněný, že chlapovi se to stát nemůže, protože je fyzicky silnější. Ale o fyzický síle to v mnoha případech vůbec není.“
Najít sebeúctu
„Předsudky existují jak vůči mužským, tak ženským rolím, akorát o té ženské už se díky emancipaci mluví více a déle. I mužské si teď musí projít takovou diskuzí,“ myslí si Oleg Šuk. Se Zuzanou Chomovou se shodují v tom, že společenské role se mění, jak se to pak prakticky otiskuje do vztahů, je ale těžké zodpovědět. „Určitě by se mělo víc mluvit o tom, jak se starat o svou psychiku, jak se naučit poznat, že jsem na tom bídně, že psychicky strádám. To hodně lidí, možná většina, neumí.“
Potvrzuje to i Tomáš. „Když se na to dívám zpětně, tak je strašně důležitý, jak sám sebe člověk vnímá. Kdybych měl k sobě nějaký respekt a sebeúctu, tak bych se k tomu postavil dřív a jinak. Vybavuju si, že jsem si říkal: tohle není normální, v tomhle nechci být. Ale pak jsem to kvůli závazkům potlačil a řekl jsem si, že vydržím, protože je to moje povinnost jako manžela a otce. Moje jediná rada je jít od týrajícího člověka co nejdřív, co nejrychleji a co nejdál pryč. Protože to nikdy nebude lepší. V 99 % to bude jen horší a odchod pak bude daleko obtížnější.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
