Nevolnost, nerovnost, bratrství. Umírněný český feminismus jako cesta ke stejným platům?

Potrhlý poslanec platí nejen za machistu, ale i antisemitu a verbálního bojovníka proti uprchlíkům. Misogynie v nenávisti odvážného muže z pravé škály Gaussovy křivky ovšem předznamenává, co je ve středu tohoto grafu, tedy takzvaně v normě. A to nejen v Polsku: nevolnost, nerovnost a bratrství, které se omezuje jen na bratry.

Dnes bychom měli/y slavit Mezinárodní den žen, který údajně vznikl v důsledku stávky newyorských švadlen v roce 1908, chtěly zvýšení mezd a volební právo. Navzdory dílčím změnám, které za ta léta, odpovídající zhruba délce života Clinta Eastwooda, nastaly (můžeme svobodně volit třeba KSČM, vystudovat estetiku a zaplatit si bez veřejného lynčování „paní na úklid“), nezměnil se onen statusový nepoměr v jedné zásadní věci. Ženy jsou stále systémově znevýhodněné, rozdíl ve mzdách mužů a žen je více než 20 % ve prospěch mužů. I když muži nejsou až na výjimky schopni utáhnout rodinný rozpočet a ve vrcholné politice a ve vůdčích pozicích lze vidět jen osamělé exponáty žen, které jsou haněny jako mužatky. Že by to bylo tím, jak se musely přizpůsobit maskulinnímu uvažování?

Nejvíc normcore „argumenty“ na obranu nižších gáží žen se pohybují zhruba na této ose: ženy mají nižší ambice, proto neusilují o vedoucí a odpovědné pozice, jsou křehčí, více jim záleží na domácím pohodlí a dobrých mezilidských vztazích a navíc – mají děti. Toto je do sebe zavinutý had, který by se dal probudit a rozmotat jen velmi obezřetně – podporou míst pro nešťastnice a amazonky, které chtějí pracovat i navzdory Damoklovu meči možného mateřství za stejné peníze. De iure je pozice obou genderových táborů stejná, ale nad ženami visí tenhle komiksový obláček. Ona by mohla mít děti, ty budou nemocné, bude je vyzvedávat ze školky a myslet na natírání nápisů HOME na zdi obýváku.

Žena - feminismus - lego|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Společnost reprezentovanou muži z toho nelze ani moc vinit – málokdo je tak empatický, aby se zbavil privilegované pozice, když si nikdo za ním nestěžuje. Velmi trefně to na sociálních sítích popsal nějaký muž: proč se zvedat z první řady v divadle, když vidím dobře a nikdo za mnou nereptá, že mu zacláním. Touha po platové rovnosti by se dala chápat zcela neideologicky: proč mám za o pětinu nižší peníze dřít jako soumar stejně dlouhou dobu? Jako by se tu vznášel nevědomý políček za dobu, kdy plodné ženy pobývají na „mateřské“ dovolené. Je to stejné, jako bych za každé jídlo platila o pětinu více nebo měla o 1/5 menší prostor na nohy v autě. A v konečném důsledku tyto statisticky nižší výdělky ohrožují i pohodlí mužů, na které jsou kladeny zmatečné vyšší nároky jako na primární živitele (u kasy v albertu), než kdyby jejich žena žila stejně blahobytně.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Na penězích nezáleží jen v knihách Paola Coelha – mají symbolický význam. Jsou výrazem energie a pozornosti, která je nám věnována, jejich dobýváním strávíme nejméně třetinu produktivního života, který by se dal strávit i hraním kulečníku nebo stepováním, prostě jinak. Nevím, zda je to vlivem komunismu, ale když se tu začne psát o kvótách, čeští lidé pohlaví neurčeného začnou řičet, že jde o byrokratismus, antitezi volné ruky trhu, že jsme za to klíči necinkali atd. Já bych skandinávský model kvót pro ženy ve vedoucích pozicích uvítala jako dočasný mechanismus – je to stejné, jako když máte na rok rovnátka. Opraví se to, co je nakřivo.