Nikander v Echu: Sekyra nepotřebuje kudrlinky
„Jsem milovník finské hudby,“ říká Mika, kytarista brněnských Nikander, který svou kapelu pojmenoval podle jednoho z Kaurismäkiho „loserů, kteří hledají štěstí, týpka, který vyváží špínu“. A notně špinavá je i hudba Nikander, kteří o sobě dali poprvé vědět krátce po svém vzniku dva roky nazpět, kdy vydali demo kazetu.
Četná navazující vystoupení jim pomohla vytvořit renomé nesmírně intenzivní koncertní kapely a právě živý zvuk se nyní pokusili převést na debutovou nahrávku Sekyra prohnaná kolenem.
„Reprezentuje to náš zvuk,“ říkají o zvoleném titulu desky, která vychází z hutných kytarových žánrů, jako jsou stoner a sludge, ale kromě temných, neprostupných atmosfér, dotvářených pronikavým vokálem textařky Jany, operuje i s podmanivostí starého dobrého sabbathovského riffu. „Nechtěl jsem, aby Nikander zněli jako čtvrtá kopie Electric Wizard,“ říká k jedinečnému zvuku své kapely Mika s tím, že takových kapel je všude dost.
Originální výraz Nikander můžeme do značné míry hledat i v hudební minulosti jejích členů, typicky za někdejší takřka jazzově hračičkářskou kapelou Inheritance bubeníka Petera a pak samozřejmě rozpadlými ukrutníky Gospel of the Future, jejichž členem byl Mika. „Ze začátku to byl boj,“ říká Peter o přechodu do kapely, která vyžadovala úplně jinou stylovou paletu – tedy takovou, která se obejde bez zbytečných kudrlinek.
Sekyra prohnaná kolenem vychází na labelu Day After. Nikander své nové album pokřtí v brněnském Kabinetu Múz (26. dubna) a pražském café V lese (27. dubna) – naživo ale budou k zastižení na řadě dalších míst.
Playlist:
Nikander – Farewell
Lords of the High Ones – Hail Ignorance
Láje – Přicházíme ze tmy
Nikander – Rozpálené suky
Stolen Kidneys – Broken Silence
Five Seconds to Leave – I Will Not
Smuteční slavnost – Zákonitost střídá chtíč
Crowskin – Diamant
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
