Nikdy jsem nebyla v církvi, která by mě za hudbu soudila. S umělkyní Míkovou o punku, literatuře a křesťanství
Marku Míkovou si nejspíš pamatujete jako šípkovou Růženku z české pohádky Jak se budí princezny. Možná ale nevíte, že je také hudebnicí, režisérkou a autorkou dětských knih – za jednu loni získala cenu Magnesia Litera. V Hergot!u mluvíme o její punkové dráze spojené s kapelami Plyn, Dybbuk nebo Zuby nehty i jejím vztahu k víře.
„Vždycky jsem věděla, že Bůh je a má mě rád,“ vypráví s úsměvem Míková. Rodiče ji ke křesťanství vedli odmalička. Jednalo se však o velmi specifické praktikování víry spojené s promítáním filmů a vystupováním kapel v kostelech. „Víra pro mě byla vždy živá a nikdy nebyla jenom tradiční, to táta hezky zařídil,“ popisuje svou cestu ke křesťanství.
Hraní a zpívání v dívčích punkových kapelách by se však přece jen mohlo dostat s křesťanstvím do sporu. Ne však u Míkové. Vysvětluje si to tím, že v její rodině nikdy křesťanská víra nebyla chápána jako něco svazujícího, a podobné zkušenosti měla z církevního prostředí. „Nikdy jsem nebyla v církvi, která by mě za to soudila nebo pranýřovala,“ dodává Míková.
Nakolik ovlivňovala víra její hudební a spisovatelskou dráhu? Jak reagovaly ostatní členky kapel na to, že je věřící? A jak se život hudebnice popral s tím rodinným? Poslechněte si nový Hergot!.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
