Nikdy nevíš, odkud skladby přichází. Špína slaví 50 let vesmírného korábu německých Can

13. září 2018

Špína

Zkuste někdy pustit v ranních hodinách na bytové párty legendární záznam koncertu plný exaltovaných póz a monotónních riffů. Zatímco se na pódiu třese Damo Suzuki a Can budují atmosféru hitu Mother Sky, všichni v místnosti jako na povel vytuhnou. „To jsem asi nejhorší DJ na světě!“ zvolal tenkrát kamarád. Judita si ve Špíně vzpomněla na zapadlou historku a ostatní se přidali s těmi svými. Cest ke Can je mnoho a všechny brány jsou dokořán, jak se jmenuje jeden jejich song.

Letos to bylo 50 let od momentu, kdy se hlavní mozky Can – Irmin Schmidt a Holger Czukay potkaly v Kolíně nad Rýnem na seminářích vedených skladatelem a průkopníkem elektronické hudby Karlheinzem Stockhausenem. V tzv. laboratoři nové hudby se začaly dít věci a my jsme se ve Špíně rozhodli připomenout si kapelu s nejzábavnějšími monotónními bicími na světě – Can. Právě jejich kutilský a DIY přístup k nahrávání i frenetické jamy v jejich zkušebně vytvořené v bývalém kině nám totiž k duchu špinavé a undergroundové muziky výborně sedí.

Nekonečný drill, vyhranost i sehranost, inspirace ve východní hudební tradici se zde totiž potkávají s prvkem nahodilosti a riskování. Ať už šlo o příběh, jak se ke Can přidal jejich první zpěvák Malcolm Mooney, nebo pozdější a velmi výrazná osobnost Dama Suzukiho. Ten se na pódiu svíjel, vydával zvuky, zpíval polovymyšleným jazykem a samotné Can jeho projev při prvním vystoupení dost překvapil. Nicméně kapela, v duchu tehdejší doby a rovnostářství, nevnímala sama sebe jako uskupení kolem jedné výrazné osobnosti, naopak.

autoři: Judita Císařová , Petr Wagner , Miloš Hroch