Boris Carloff: U mne ve studiu končí popiny

Jak jsi začínal s producentstvím?
Moje začátky byly v tom, že jsem dělal elektronickou hudbu. Pak mě požádali, abych doplnil stávající hudbu o elektroniku. Pak jsem rovnou začal výsledný tvar, včetně akustických nástrojů, upravovat, ale k nahrávání to mělo ještě hodně daleko.

Takže tvoje producentská kariéra nezačala jako vzdor ze špatné muzikantské zkušenosti?
My jsme měli producenta, kterému musím zpětně dát téměř ve všem za pravdu. Byl to Ivan Král, a když jsme s ním pracovali, tak jsme se neshodli téměř na ničem. To bylo v roce 1997, hráli jsme skoro čistě rockově, ale v tu dobu už jsem začal tvořit elektronickou muziku a tady jsem si dělal všechno DIY způsobem pěkně na koleně.

Kdy se producentský koníček změnil na obživu? Který byl ten úhelný kámen?
Produkováním se živím posledních deset let. Začalo to tím, že jsem se po letech vrátil z Británie a začal přemýšlet, co budu dělat. Nejdříve jsem natočil desku svého projektu kNot Photogenic, abych na základě úspěchu s touhle deskou dostal nabídku produkovat Skyline, netrvalo dlouho a věnoval jsem se Kryštof a pak už to šlo ráz na ráz.

Od začátku jsi disponoval vlastním studiem nebo sis musel půjčoval cizí prostory a vybavení?
Začal jsem s minimálním vlastním vybavením, které se postupně rozrůstalo, ale stále jsem nemohl u sebe například nahrávat bicí. Pro tyhle věci jsem si musel pronajímat cizí studia. Dnes už mám ale všechno, co je k nahrávání potřeba.

V dnešní době už není třeba chodit nahrávat každý tón do studiu. Spoustu toho si lze dnes v dobré kvalitě nahrát doma. Není to pro tebe jako majitele velkého studia problém?
Pokud kapela nespěchá a nahrává celý rok po sobotách a nedělích a věnuje se svým nahrávkám po večerech, věřím tomu, že je schopna si natočit kvalitní desku. Pokud ale potřebuje album natočit během pár týdnů, maximálně měsíců, pak nemůže takové domácí studio profesionální konkurenci velkého studia konkurovat.

Jak na tebe doléhá skutečnost, že se ve vyšších partech hudebního průmyslu točí čím dál tím méně peněz?
Samozřejmě, že to pociťuji. Peněz za produkování velkých kapel je dnes podstatně méně. Na druhou stranu nejsem na těchto velkých zakázkách závislý a mohu se věnovat menším kapelám, které mě často mnohem víc baví.

A uživí tě práce s malými kapelami?
Ono dělat velkou kapelu ¼ až ½ roku anebo pár malých po třech týdnech na konci vyjde skoro nastejno.

V poslední době je také móda nechat si svou hudbu produkovat zahraničními producenty. Není to také pro tebe problém?
Já to takhle necítím. Sám jsem v loňském roce dovezl do Prahy dva. Oni chtějí natáčet v dobře vybavených studiích a komunikovat s někým, kdo umí dobře anglicky. Ve výsledku tedy natáčeli u mne ve studiu a finančně jsem na tom rozhodně netratil.

Boris Carloff |foto: David Turecký

Ondřej Ježek jako zásadní problém při přechodu na profesionální fungování viděl moment, kdy musel přesvědčit kamarády, kterým do té doby nahrával muziku zadarmo, že pokud se tím on má živit, budou mu muset za jeho práci zaplatit. Jak jsi na tom byl ty?
Já jsem to takhle neměl, protože jsem rovnou skočil na profesionální fungování. Na druhou stranu i dnes si za nahrávání kamarádům nechávám zaplatit výrazně méně než komerční objednávky.

Na rozdíl od Ondřeje Ježka na svých stránkách nabízíš nejen služby svoje, ale i dalších tří producentů. Byl to záměr, rozšířit takto nabídku studia, nebo to vyšlo náhodou?
Já myslím, že je to dobré pro studio, protože každý má trochu jiný rukopis a jsou to respektované osobnosti, které už mají leccos za sebou. Pro mne to je pak výhodné v tom směru, že pronájem jde pokaždé do mé kapsy. Funguje to v praxi tak, že každý z těch producentů má své ovečky, svůj okruh muzikantů, se kterým pracuje a dovede si je sem do studia.

Dnes už asi vydavatelství moc peněz na nahrávání nedává, že?
Dnes už takhle funguje u nás tu a tam pouze Universal Music, ale jinak si studio dnes platí sami muzikanti. Dostat dnes na nahrávání něco od vydavatele je velký zázrak.

Ty máš docela slušný přehled o tom, jak to v téhle branži funguje v zahraničí. Je tam producentství na tom stejně nebo dál?
V USA je větší trh, ale na druhou stranu je zde mnohem větší konkurence. Také jsme svědky toho, jak některá zavedená studia krachují a řada amerických producentů se snaží v současné době uplatnit v Evropě, kde je situace stále ještě docela stabilizovaná. Nejvíce asi v Německu nebo ve Francii. Segment, který se drží nad vodou, je také postprodukce, ozvučování videí apod. Systém nahrávání v zahraničí pak vypadá často tak, že se základy připraví doma, ve studiu se pak vše rychle nahraje a smíchá to někde někdo třeba na druhé straně zeměkoule. Navíc dochází k čím dál větší specializaci, to znamená, že jedno studio je specializované na nahrávání bicích, druhé má výborné aparáty nebo unikátní akustický prostor na nahrávání kytar, třetí pak má skvělé mikrofony, takže se tam nahrávají zpěvy.

|foto: Radio Wave

Myslíš, že i u nás k takové specializaci dojde?
Částečně to tak už takové je. K Ondřeji Ježkovi chodí kytarovky, k Esconu Waldesovi tvrdší věci, u mne končí větší popiny a věci s přesahy do soulu.

Jaké procento práce bereš, protože musíš zaplatit složenky, a kolik je té, kterou si i hudebně užíváš?
Dříve to procento čistě komerční práce nebylo malé, ale v uplynulém roce, musím to zaťukat, jsem dělal jen na práci, kterou jsem si sám vybral.