Nostalgický automat Stranger Things 2 skládá poklonu hlavně sám sobě

Ze seriálu Stranger Things
Ze seriálu Stranger Things

První sezóna využila a zároveň výrazně přiživila vlnu osmibitového retra a nostalgie po hororové poezii dětství, další řada seriálu se ale jen honí za vlastním stínem.

Pocitu povědomosti se těžko brání, dokonce i v okamžicích, kdy vás Stranger Things znovu dostávají do napjatého pozoru. Nové díly jsou jako bludiště, ve kterém dovedete předjímat každou odbočku prostě proto, že už jste jí nedávno prošli. Nebo jako osmibitová arkáda, jejíž levely se začínají nápadně opakovat. Showrunneři seriálu, bratři Dufferové, hrají na jistotu a designují ideální sequel podle manuálu – všeho je víc, všechno je větší, přitom nic není skutečně nové a objevné.

Nemá cenu se dojímat nad tím, jak zručně Stranger Things působí. Sbírka osvědčených prvků z „osmdesátkových“ hororů, sci-fi a rodinných filmů tentokrát ještě okatěji pomrkává na publikum. Pilot s výmluvným názvem Mad Max se tak odehrává na Halloween, což umožňuje převléct hlavní hrdiny do kostýmů Krotitelů duchů a celý seriál obrátit v nostalgický cosplay, který sice obsahuje minimální dějové posuny, ale divákům nabízí slastnou a ničím nerušenou možnost opájet se imaginární pop-kulturní galerií.

Ze seriálu Stranger Things

Dufferové jsou nadále dobří průvodci, kteří dokážou vybudovat napětí, přesně vést kameru, vtipně načasovat střih. Přesto úvod druhé sezóny Stranger Things dovádí k dokonalosti pochybný trend, který sužoval třeba seriálového Sherlocka. Jde o fanservis, který odsouvá příběh i vývoj charakterů na druhou kolej a dává průchod čisté sebelásce.  

Stále stejná herna

Narcistní zhlížení se ve vlastním odrazu charakterizuje celou sezónu, která původní strukturu zápletky upravuje spíše kosmeticky. Podivínský kluk Will se tentokrát neztratí v paralelní dimenzi, ale v hlubinách svojí mysli, což seriál sbližuje s velmi plodnou tradicí zlodějů lidských těl. Zlověstný „negativní prostor“ Inside Out už neexistuje jen za trhlinou, ale jako rakovina se šíří pod nohama obyvatel fiktivního městečka Hawkins. Bloudění zrůdným organickým labyrintem chodeb otevírá estetiku Stranger Things vetřeleckým inspiracím. A prostředkem komunikace mezi dimenzemi nejsou vánoční světla, ale ručně kreslená mapa, která opět okupuje celý Willův dům a slouží jako šifrovaná pomůcka pro boj se sílícím zlem.

Částečnou inovací je to, že Stranger Things díky vyššímu rozpočtu snesou v trikových scénách i velké plátno. Lovecraftovské výjevy hlavonožce, který se hrůzně tyčí nad městečkem, i obří mezi-dimenzionální trhlina patří k působivým výjevům, kde se současná televize a kino protínají. Větší měřítko a lepší technické provedení napomáhá tomu, aby poklony seriálu velkým filmovým vzorům byly ještě okázalejší.

Okázalejší ale nutně neznamená propracovanější. Naopak, v mnoha ohledech je druhá sezóna podstatně prvoplánovější a okatější. Netýká se to jen vizuálních citací, ale i práce s dobovým soundtrackem, kterou přesně rozebral magazín Pitchfork. První sezónu charakterizovalo i kouzlo naivní upřímnosti. Ta druhá už spíš zištně napodobuje úspěšný recept.

Jedinkrát Stranger Things vykročí z komfortní zóny – v sedmém díle se tak vůbec poprvé podíváme na delší dobu mimo Hawkins. Odbočka, která má vytvořit oblouk pro postavu Eleven, dost jasně demaskuje, jak moc je seriál závislý na svém pohodlí v domovském městečku a jak kostrbatě se pohybuje mimo něj. Punková estetika a nový tým „weirdos“ vnáší do vyprávění dospělejší a drsnější tón, o to víc ale vynikne, jak plytká klišé seriál vzývá a jak moc je srostlý s nostalgickým obrazem dětství a kingovským maloměstem. Hodinová odbočka tak přinese překotné a ploché rozhodování mezi hněvem a loajalitou, záminku pro chvilkové odklizení klíčové figury, která se ve finále může triumfálně (a zoufale předvídatelně) vrátit v hodině dvanácté na místo velké bitvy.

Za oponou

I když byl tento text zatím spíš přehlídkou stížností, co všechno na nové sezóně Stranger Things nefunguje, těžko může vynechat to, co v tomhle obřím hracím automatu prokazatelně rozbité není. Pokud zůstaneme uvnitř fiktivní komfortní sezóny, kterou vymezují jména jako Spielberg, King, Carpenter, Scott a pestrá encyklopedie osmdesátých let, Stranger Things pořád nabízejí dost potěšení. I proto, že v některých epizodách jsou více hororové a jejich surfování mezi různými dobovými žánry je pořád zručné (vypíchnout si zaslouží zejména díly, které režíroval „pixarovec“ Andrew Stanton).

A pak je tu ještě jeden důvod, proč nad projektem bratří Dufferů jen těžko lámat čarodějnou hůl. Naplno se zhmotní v koncovce posledního dílu, která se odehrává na školním plese. V doprovodu Stingova hitu Every Breath You Take sledujeme vtipné i dojemné tápání hrdinů, jejich pozvolnou proměnu z dětí v dospělé. Poslední záběr brilantně tematizuje hranici mezi euforickým dospíváním a temným světem, který dříme za velmi tenkou oponou. Stranger Things tu odhalují svoji hlavní zbraň – prolnutí nostalgie a úzkosti, které na sebe v popkultuře bere podobu hororových nestvůr, ale ve skutečnosti odhaluje něco mnohem přirozenějšího.

Ze seriálu Stranger Things

Závratné vznášení se v říši dětských představ a zároveň balancování na hraně temné propasti dospělosti je emoce, které rozumíme všichni. Proto je i druhá sezóna Stranger Things stále něčím, co přes totální odvozenost a nevýbojnost funguje. Je to vlastně lehká podpásovka, protože tenhle seriál cíleně říká jen to, co chtějí fandové slyšet, a hraje k tomu šlágry, které mají rádi. Ale stejně se těžko odolává touze narvat do něj další čtvrťák.

Pokud i další úroveň přinese pouze více toho samého, bude na čase poohlédnout se po čerstvější arkádě.

Hodnocení: 70 %

Stranger Things 2
Netflix, USA 2017.