„Nostalgie je sterilní verze minulosti,“ říká o vzpomínání na transformaci esejistka Olga Drenda

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Olga Drenda

Jako by střední a východní Evropu pronásledoval stín 80. a 90. let. Esejistka Olga Drenda pro popis takové společenské nálady vymyslela termín duchologie. Drenda popisuje specifické vzpomínání na dobu drolících se komunistických režimů a rychle se ustavujícího kapitalismu. Na co se při běžném výkladu transformačních dějin zapomíná? A jak do toho zapadá popkultura? Nejen o tom si povídáme v rozhovoru s polskou spisovatelkou a překladatelkou.

Nedávno u nás vyšla kniha Devadesátky. Vznikla z populární facebookové stránky a je to velká encyklopedie devadesátkového bizáru. Sexistické televizní pořady, reklamy, Family Frost a tak dále, čistá nostalgie. A očividně to lidé milují. Vy jste ve své knize Duchologia polska řešila podobné téma. Je to, že se tak rádi vracíme do transformačních let, cosi bytostně postsovětské?

Nemyslím si, že je to výlučně postsovětská věc. Podobně to mají ve Vietnamu, obecně se to bude spíš týkat zemí, které přešly z jednoho politického systému do druhého. Ve Vietnamu to byla liberalizace oficiální politiky strany – a to je duchologii nejblíž. V ní se totiž nevěnuju pouze devadesátkám, ale celému mlhavému období okolo roku 1989. Snažila jsem se k téhle době přistoupit jako archeoložka, vytvořit protiklad proti silné legendě devětaomsdesátého. Dlouho jsme věřili, že se všechno změnilo přes noc s prvními svobodnými volbami, že se přechod ze systému jedné strany do tržního kapitalismu stal náhle. Jenže on to byl delší proces, na který jsme se delší dobu připravovali.

Části Polské sjednocené dělnické strany se snažily zavádět prvky tržní ekonomiky už od půlky 80. let. Tehdy přišla ekonomická krize a byly to pokusy, jak ji řešit vytvořením lokálního trhu přizpůsobeného podmínkám komunistického zřízení. Vznikly tak unikátní věci jako velmi omezená forma soukromého podnikání. Existovaly reklamy, které ale nevytvářely agentury jako dnes, ale filmová studia, která byla napojená na konsorcia, která vlastnila nakonec i podniky. Byl to fascinující, na hlavu postavený svět, který sice vzhlížel k Západu, ale v němž západní přístup podivně zmutoval. A v určitých podobách přežíval až do 90. let.

Olga Drenda (*1984) je polská esejistka a překladatelka. Vystudovala etnologii a antropologii, její texty se objevily v deníku Polityka, The Guardian a dalších. Vydala knihu Duchologia polska o každodennosti transformace a před dvěma lety publikaci Wyroby o lidovém kutilství. Drenda je laureátka literární ceny Nagrody Literackiej Gdynia za rok 2019.

Ale k té nostalgii – spousta z toho je fascinující právě proto, že je strašná. Vezměte si Maďarsko a jeho známý strašlivý dabing, kterým se snažili imitovat západní produkci. Myslím, že imitace je obecně pro 80. léta typická – stát se snažil vytvořit místní obdobu Západu. Polsko na to v devadesátých letech navázalo masivní privatizací, ještě rozsáhlejší než u vás, protože vy jste si některé státní instituce nechali. Hodně lidí tehdy začalo budovat strmé, ale pochybné kariéry. Devadesátky sice byly kýčovité, ale taky měly polo-kriminální étos.

Typická kritika nostalgie po transformačním období zní zhruba tak, že se zaměřujeme jen na estetiku, kýč a zábavu, ale zapomínáme na privatizaci a lidi, kteří zůstali na holičkách. Když se slavilo výročí sametové revoluce, překvapilo mě tehdejší Provolání studentů dělníkům a rolníkům. Na takové věci se okolo narativu roku 89 zapomíná. Hádám, že v Polsku to bude podobně. Nebo se pletu?

Rozhodně. Velmi silně je cítit zklamání z toho, jak transformace dopadla. Hlavně proto, jak neoliberálně se provedla. Hodně se teď řeší, aby se vrátil hlas lidem, na které se zapomnělo – obyvatelům malých měst, zaměstnancům podniků, které se zavřely. Vládní strana Právo a spravedlnost je úspěšná do jisté míry taky proto, že lidé cítí vůči předchozím vládnoucím třídám zášť. Jsou totiž spojované s neoliberálními reformami. Lidé se rozhodli věřit straně, která jim nabídla víc sociálního bezpečí. A mnoho lidí období po roce 89 kritizuje jako dobu vítězství byznysu a volného trhu.

Olga Drenda

Váš termín duchologie vychází z anglického hauntology. Mark Fisher jím popisoval mimo jiné taky sdílený pocit ztráty sociální soudržnosti v Británii. Není transformační období polskou, respektive východoevropskou formou hauntologie?

Britská hauntologie se týká 70. let, kdy se k moci dostává Margaret Thatcherová a dochází k rozkladu, krizi sociálního státu. Hodně ale taky souvisela se strachem ze studené války, nukleárního konfliktu. Obecný pocit ohrožení se odrážel i v televizi, filmu. Když jsem ještě studovala, zúčastnila jsem se workshopu o antropologii paměti. V něm jsme zkoumali období okolo osmdesátého devátého. Překvapily mne tehdy dvě věci, které mám pocit, že jsou pro pochopení středoevropské transformační hauntologie klíčové.

Mnoho ze vzpomínek na tu dobu je zprostředkovaných televizí, videem, občas satelitním vysíláním. To byla jedna věc. Zároveň jsme zjistili, že lidé na mediální obsah z té doby vzpomínají jako na strašidelný. A tím nemyslím jen konkrétní zprávy jako zavraždění Ceaușescua – protože polská televize ho odvysílala a hodně dětí si to zapamatovalo – nebo odhalování stalinistických zločinů, ale taky rádiové jingly, reklamy, znělky televizních programů, kulisy televizních zpráv. Přestože neměly být děsivé, mnozí si je tak pamatují. Mohlo za to dílem médium, dílem obsah a dílem styl, jakým byly vytvořené. Jako na obzvlášť děsivé lidé vzpomínali na vzdělávací pásmo, které se vysílalo každý všední den odpoledne.

A pak tu byly společenské problémy. Průmyslové znečištění, kyselé deště, azbestová rakovina, všeobecný pocit kolapsu životního prostředí. Mnoho lidí zažívalo ekonomickou krizi, hroutila se průmyslová odvětví a všechno se to navíc dělo ve stínu Černobylu… Takže v něčem to je podobné hauntologii, o které psal Fisher nebo Simon Reynolds. Zajímavá je role, jakou hrála kvalita signálu a televizních přijímačů. Pokud jste měli staré televize, často jste viděli rušivé signály, kterým se říkalo duchové. Duchologie je to i proto. Připomíná rozbitý televizní signál. 

Otevřené hlavy jsou série rozhovorů s předními světovými intelektuály a intelektuálkami. Snažíme se představit osobnosti, které dokážou současnou realitu komentovat z nečekaných pozic a jejichž dílo překračuje hranice zavedených kategorií. Usilujeme o představení co nejširšího spektra názorů a myšlenkových proudů, které rezonují v současné společenské debatě v západní Evropě, USA, Číně i dalších koutech světa a které mohou být zajímavé (i přes jejich kontroverzní či lokálnímu kontextu odcizený charakter) pro českého posluchače.

V západním pojetí má hauntologie hodně co dělat s popkulturou a především hudbou, za typického hauntologického umělce se považuje třeba Burial. Co polská kultura, hudba a duchologie? 

V Polsku je taková tendence velmi silná, především na alternativní scéně, kde se třeba ve velkém používají nalezené nahrávky z videokazet. Já sama jsem velmi pyšná, že se slovo duchologie, respektive přídavné jméno duchologyczny, stalo součástí běžného jazyka. Jako by nám předtím takový termín chyběl. Co se týče populární kultury, vznikl v Polsku projekt Kraina Grzybow (Země hub). Jeho autor, umělec Wiktor Stribog s ním dosáhl mezinárodního uznání.

Je to série videí, která napodobují styl pirátských televizních stanic raných 90. let. Hlavní hrdinkou je dívka ztracená v houbové zemi, kterou jí provází velmi strašidelná veverka. A hodně lidí přísahalo, že si to z dětství, respektive 90. let, pamatují! Kraina Grzybow má totiž přesvědčivou duchařskou estetiku staré VHS kazety. Stribog okolo seriálu vytvořil ještě promyšlenou konspiraci, kterou lidé po celém světě začali rozebírat – jedna z interpretací zní, že celý seriál vlastně pojednává o jaderné hrozbě.

V hudbě pak máme kapely jako Coals, kteří velmi působivě používají estetiku ze začátku devadesátek. Rapper Belmondo zase vytvořil virální video k písni Dzień Dobry, ve kterém využil videokazety ze svého dětství. Najdete velmi populární facebookové skupiny, které se starým nahrávkám věnují, a obecně je cítit revival starých technologií – třeba starých polských počítačů. Mají i vlastní festival, Pixel Heaven. Nedávno třeba vyšla kniha o demoscéně okolo vizuálního umění na počítačích Amiga.

Kde je hranice mezi duchalogií a nostalgií? Je to v něčem jiné než čisté retro ve stylu Stranger Things?

Je velmi jednoduché spadnout do pasti falešné nostalgie, falešných vzpomínek – třeba že polské osmdesátky vypadaly jako ze Stranger Things. Samozřejmě takové ve skutečnosti vůbec nebyly, mnohem víc to byl, s nadsázkou, Mad Max, život v postapokalyptickém světě. Lidé si museli spoustu věcí vyrábět sami. V Praze jsem navštívila výstavu Domácí umění o lidové DIY tvořivosti. Lidé vyráběli dekorace z chemlonu, s Mickey Mousem… Moje druhá kniha Wyroby, pokračování Duchologie, je právě o lidových technologiích, které si lidé museli sami vytvořit.

Vaše práce připomíná, jak důležitá je náhoda, jak významné mohou později být zapomenuté a přehlížené věci. Nepoukazuje duchologie taky na důležitost každodenního života?

O to mi šlo především. Transformační období bylo velmi dobře popsané z politického a ekonomického pohledu. Já jsem si ale uvědomila, že máme trestuhodně nedostatečný obraz o každodennosti, o tom, jaké to bylo žít tehdy běžný život. Proto jsem se rozhodla zkoumat lidovou paměť, staré noviny, videonahrávky, osobní archivy nebo archivy lokální televizní. Myslím, že jste to trefil – pomíjivé je důležité. Velmi mě zajímá vše, co nějak odporuje oficiálnímu výkladu. Proto tak trochu nostalgii nenávidím – je to lež, nasazuje růžové brýle.

Spousta lidí pak dnes třeba na Facebooku vypráví o minulosti úplné pohádky, připomíná mi to skeč Four Yorkshiremen od Monty Python: „Žili jsme v krabici od bot, ale byli jsme šťastní.“ Sice si uvědomíte, že v minulém světě byla spousta zajímavých věcí, ale pokud by mi někdo dal stroj času s tím, jestli se nechci do 80. let vrátit na delší dobu, rozhodně bych odmítla. Bylo to obtížné, depresivní, nebezpečné a nezdravé období. Zato dnes můžete vzít jen estetiku, třeba módu, a máte sterilní verzi minulosti, která je lepší než originál.

Mohla byste to rozvést? Jako by v postsovětském prostoru existoval zvláštní druh transformačního kýče. Znáte to – šusťákovky, brutalismus a tak podobně.

Myslím, že to má i pozitivní aspekty. Vyjadřuje to určitou hrdost periferie, druhého světa. Tu podporuju. Nemá totiž vůbec co dělat s nacionalismem, ale sebevědomím. Je o sebeironii a zdravém odstupu od svého vlastního národa. Jako by šusťáková estetika byl protilék na pompéznost nacionalismu, s nímž naše země zápasí. Především je vtipná, a nacionalismus přitom vtip a smích nesnáší. A postsovětský kýč se taky týká sebepřijetí. Polsko devadesátých let bylo celé o ambicích. Především rostoucí střední třída měla snahu napodobovat životní styl takzvaně civilizovaných zemí. Panoval jakýsi konsensus v tom, jak má vypadat správný život, ale všechno to byla nápodoba. Ostalgie, brutalismus, šusťákovky představují znovupřivlastňování věcí, které byly dřív považovány za ošklivé, nedůstojné, věcí, za něž jsme se styděli. Je to znovuobjevování vlastní historie v pozitivním světle.

Pro ruský časopis Sobytia jste řekla: „V Polsku probíhá proces aktivního zapomínání na transformační období.“ Kdo na vymazávání historie vydělává?

Jde o politické narativy, političtí marketéři se toho snaží využít. Je cítit velká tendence tvářit se, že se jak transformace, tak komunismus nikdy nestaly a že dnešní Polsko přímo navazuje na poválečnou druhou polskou republiku. Máme totiž konzervativní historickou školu, která nostalgicky k druhé republice vzhlíží. Diskutovat o minulosti do určité míry stále jde, ale jsou tu tendence vytvářet legendy. Proměňovat historii v mytologii, která překračuje ideologické rozdíly. A to je podle mě největší nebezpečí, proti kterému se snažím bojovat a přepisování historie chci bránit.

V čem je to nejnebezpečnější?

Záleží mi na pravdě a faktech. Za ně bojuji. Lidé rádi věří pohádkám a mýtům, je to psychologická potřeba, týká se identity – spíš budete věřit něčemu, co vaši představu o identitě utvrzuje, než byste vzali v úvahu nuance. Nedávno jsem četla esej George Packera v The Atlantic. Píše v ní: „Novinářská práce bude vždycky stejná: ovládnout řemeslo; nezapomenout na základní principy; pokud bude třeba, byť o samotě, trvat na svém; říkat pravdu.“ Jakkoliv naivně to zní, cítím to stejně. To je podle mě esence psaní. Zvlášť když od nás svět zodpovědnost očekává.

Chci skončit u duchologie. Není to něco, co se bude neustále vracet? Vezměte si třeba vaporwave nebo revival estetiky nultých let.

Ano, myslím, že je to jakýsi vzor, který jde použít na různá období. Je to nastavení mysli, perspektiva, díky které si můžete všimnout, když se mění společenské poměry a jedna realita se překlopí v druhou.

Nemůže být třeba rok 2008 hauntologickým momentem?

Rozhodně. A lidé si budou pamatovat období před Donaldem Trumpem jako jiný svět. Nebo si vezměte ukrajinskou krizi z roku 2012. Mám pocit, že nějaká realita tehdy skončila a došlo k přenastavení podmínek – třeba jsme si uvědomili, že války v Evropě pořád existují. Ekonomická krize určitě bude podobným bodem štěpení realit.

Proč se tak rádi vracíme do 80. a 90. let? Jak nepropadnout prázdné estetické nostalgii a proč může být šusťákovka i symbolem emancipace? Poslechněte si rozhovor s polskou esejistkou Olgou Drendou.