„Šusťákovky připomínají, že se Východ od 90. let moc nezměnil,“ říká kulturní teoretička Pyzik

31. květen 2018
Agata Pyzik

Polka Agata Pyzik přišla v knize Poor but Sexy s odvážnou tezí. Velká změna, kterou slibovala revoluce v roce 1989, nepřišla. Lidé z východní Evropy se cítí jako součást moderního Západu, na Západě si ale podle Pyzik stále představují, jak jezdíme ve volhách. „Komunismus jako politika je odsouzeníhodný, když z něj vypreparujete jen estetiku, je najednou sexy,“ říká Pyzik. Zatímco my bouráme socialistickou architekturu, na Západě se nosí retro šusťákovky.

Ve vaší knize Poor but Sexy (česky Chudí, ale sexy) rozebíráte rozdíl mezi tím, jak Východoevropané vnímají sami sebe, a jak je vidí Západ. Nemůžeme se zbavit nálepky postkomunistická země. Čím to je?

Když jsem před 8 lety přišla do Anglie, byla jsem na západní život po všech stránkách připravená. Přijela jsem do země jako privilegovaná středostavovská intelektuálka, zběhlá v anglofonní kultuře a v Polsku jsem měla za sebou slušnou kariéru. Šokovalo mě, že Angličani to viděli jinak. Bez ohledu na můj třídní původ a vzdělání jsem pro ně pořád byla prostá gastarbeiterka z Východu, projevovalo se to, když jsem si šla nakoupit do obchodu, i na tom, jak se ke mně chovali v restauraci. Bylo těžké se s tím vyrovnat a mou první reakcí bylo jakési třídní zapření. „Já k nim přece nepatřím!“

Polsko a země bývalého východního bloku mají velmi třídně rozdělenou společnost. Lidé jako já, takzvaná inteligence, jsou naprosto odtržení od pracujících. Věříme, že jsme integrální součástí Západu, vždyť jsme přece vstoupili do Evropské unie. Ve skutečnosti jsme ale pořád postkomunistická východní Evropa. Vezměte si myšlenku střední Evropy, je to konstrukce prosazovaná Milanem Kunderou a dalšími intelektuály, kteří se chtěli vymezit proti Rusku a komunismu. Střední Evropa je historický mýtus, imaginární kus země. A když se přesuneme do roku 2018, Polsko ovládá krajně pravicová vláda a konzervatismus. Je zřejmé, že se naše idea Západu dost změnila.

Neznám situaci v České republice, ale po celé východní Evropě můžeme vidět silný příklon ke krajní pravici. Představitelé Evropské unie si o těchto státech začínají říkat: „Proč jsme do naší unie vůbec tyhle reakcionářské barbary pozvali?“ V Maďarsku mají Orbána a na nás chce Evropská unie uvalit sankce, protože naše vláda porušuje lidská práva. Nabízí se tak otázka: Nebylo vlastně pokrytecké, když jsme se chtěli stát Západem? Od začátku byl náš prozápadní liberalismus totiž jen o kultuře. Co se týče ekonomiky, zůstali lidé konzervativní a po 25 letech turbokapitalismu a neoliberalismu bylo rozštěpení společnosti nevyhnutelné.

Když se mě ptáte na vnímání Východu, západní státy taky nemají čistý štít. Západ sám v návaznosti na uprchlickou a ekonomickou krizi se vzestupem pravice bojuje. A když za všechno reakcionářství viní bývalý východní blok, jen to zastírá jejich vlastní problémy s rasismem, konzervatismem a krajní pravicí. Východní Evropa pak nemůže v zásadě udělat nic dobře. Když se zkusíme Západu přiblížit, chovají se k nám jako k periferii, jako k méněcenným zemím.

Agata Pyzik (*1983) je polská kulturní kritička a novinářka. Přispívala nebo přispívá anglicky psanými texty do britského deníku The Guardian, hudebního časopisu The Wire, politického New Statesmanu nebo do webového magazínu The Calvert Journal. V polštině její texty vycházejí v novinách Gazeta Wyborcza a Polityka nebo na serveru Krytyka Polityczna. Knihou Poor but Sexy: Culture Clashes in Europe East and West z roku 2014 přispěla k debatě o odkazu kulturního dědictví bývalého východního bloku, původně vyšla v angličtině a nyní se dočkala i polského vydání. V současnosti Pyzik připravuje knihu o britské kapele Japan.

V souvislosti s kulturou a geografickou logikou Východ a Západ se v Polsku rozpoutala živá debatu, způsobilo ji první vydání luxusního časopisu Vogue. Na jeho šedivé obálce stojí dvě supermodelky před starou volhou a varšavským Palácem kultury, socialistickou památkou. Spousta lidí to vzala jako urážku národní pýchy. Co tento případ říká o vnímání postsovětství v polské společnosti?

Abych byla úplně upřímná, tak trochu lituji, že jsem tuhle obálku tak moc rozebírala. Proč se nebavíme o politice, ale musíme mluvit o hloupém módním časopise? Vogue je luxusní konzumní zboží, ale taky odraz našich ambicí a tužeb. Je tu obrovská třída lidí, pro které je mít polský Vogue doopravdy důležité. Nedokážu si představit, že by podobnou debatu vyvolal jakýkoliv jiný časopis, protože Vogue je prostě symbol. Ve světě módy a fotografie je cítit pochybná fascinace sovětskou a postsovětskou estetikou a podle mě je za tím určitá znuděnost, paralýza ze současného stavu světa a kapitalismu. Proč je převlékání se do sovětství sexy?

Podle mě je za tím určitá ambivalence v západním přístupu ke komunistické historii. Komunismus jako politka je odsouzeníhodný, ale když z něj vypreparujete jen estetiku, je najednou atraktivní a sexy. Odráží to touhu pozdně kapitalistické kultury po něčem zakázaném, tak trochu sprostém. Taky to souvisí s obecnou nostalgií. Nejsem překvapená, že po revivalu 80. let jsou na řadě 90. léta. Nesmíme ale zapomínat na jedno, byla to pro východní Evropu ohromně složitá doba – měli jsme několik vlasteneckých válek, došlo k rozpadu Jugoslávie a zavádění kapitalismu nebylo tak hladké, jak si dnes myslíme. Odehrálo se hodně hodně demonstrací a stávek, protože spousta dělníků ztratila po privatizaci a zavírání velkých továren svoje výsady. Takže kolem a kolem mám pocit, že všechno to vzývání raveové kultury, falešných sportovních značek a šušťákovek je vlastně způsob, jak říct: Jsme v h*jzlu stejně, jako jsme byli v 90. letech. Ale protože žijeme už v jiném světě, ve kterém je důležitá vizualita a konzum, všechno to musí být naleštěné a sexy.

První číslo polského Vogue se dotklo citlivého místa, obálka připomenula postsovětský komplex

Palác kultury a vědy ve Varšavě

Na Valentýna vyšlo první číslo polské verze módního magazínu Vogue, s obálkou od německého fotografa Jürgena Tellera. Lokální mutace časopisu rozpoutala kontroverzní debaty o uražené národní hrdosti, pokřivené politické situaci a postsovětském dědictví zemí východního bloku, v jejichž centru – stejně jako na obálce časopisu – stojí varšavský Palác kultury a vědy.

K politice se ještě dostaneme, ale musíme se zeptat: co říkáte na magazín Calvert Journal, do kterého přispíváte? Ten postsovětskou kulturu cíleně propaguje na Západě.

Mám z toho velmi rozporuplné pocity. Když jsem psala Poor but Sexy, chtěla jsem se vůči obdivování postsovětství kriticky vymezit. Nesnášela jsem ho. Místo debat o politice máme články o bulharském designu. A já si říkám: Nemluvte o bulharském porcelánu, protože Bulharsko je jako země úplně v pr*eli, 90 % bulharských doktorů odchází do zahraničí a lidé v Bulharsku mají nedostatek zdravotní péče. To jsem se před pár lety snažila změnit, chtěla jsem psát o vážných tématech, jenže se mi to bohužel moc nedařilo. Takže jsem sama také začala víc rozebírat módu a kulturu a upřímně to vnímám jako osobní selhání. Ale na druhou stranu, jak dlouho můžete jít hlavou proti zdi?

V 90. letech nám říkali, že komunismus skončil, že konečně máme svobodu slova a můžeme dělat, co chceme, psát, o čem chceme. Jenže spolu s tím přišel neoliberalismus. To, jaký obsah chcete tvořit, bude vždy podmíněno tím, jestli ho budou chtít lidé konzumovat. Život lidí je dost možná už tak těžký, že nechtějí číst politickou kritiku a raději hledají nějaký únik. Místo toho si s chutí přečtou anglický esej o skvělých východoevropských návrhářích nebo nábytkářích. Když u vás začne vycházet Vogue, budete o něco sebevědomější, i když víte, že politicky je na tom vaše země hrozně. Samozřejmě, i časopisy jako Calvert Journal o politice píšou, ale aby je politika zajímala, musí být sexy a atraktivní. Nepíše se o nudných částech politického života – odborech a dělnických protestech. Nedávno jsem četla o tom, že skupina raverů v Tbilisi v Gruzii vyšla do ulic, protože jim zavřeli dva oblíbené kluby. O takové demonstraci napíše jak Calvert Journal, tak The Guardian. Co je víc cool než demonstrace za raveový klub? Stejné věci se dějí v Polsku. Po dlouhou dobu se vůbec neprotestovalo, dokud vláda Donalda Tuska nechtěla cenzurovat internet. Najednou byly ulice plné, lidé si náhle vzpomněli, že něco jako demonstrace existuje.

Ale přestože jsem k estetizaci postsovětství kritická, snažím se ji pochopit. Díky postsovětství vypadáme v zahraničí dobře. Posledních 15 let slýcháme, že Varšava je nový Berlín a tak podobně. Samozřejmě, že toužíme po uznání a chceme se srovnávat s tím nejvíc cool místem na zemi. Berlín svoji komunistickou minulost dokázal využít, komodifikovat a prodat do zahraničí. Varšavě se tohle nikdy nemůže podařit, ale to neznamená, že touha vymizí. Když je každodenní realita tak náročná, nemůžu lidem vyčítat, že chtějí na Západě vypadat cool, i když ten na ně bude pořád koukat s despektem. Je jednodušší tvářit se, že jsme moderní evropská země, a ukazovat svoje návrháře a designéry než mít transparentní politiku, lepší lidská práva nebo svobodné potraty.

Když zmiňujete Berlín, tak ten se v 90. letech zbavoval socialistické architektury, jak ukazujete v knize Poor but Sexy. U nás teď vedeme podobnou debatu, třeba okolo brutalistické budovy Transgas nedaleko Českého rozhlasu. Ne nepodstatná část veřejnosti říká: „Je to ošklivé, nemá to žádnou kulturní hodnotu a připomíná nám to minulý režim, zbavme se toho.“ Děje se ve Varšavě něco podobného? Víme, že se takové diskuze vedou okolo Paláce kultury.

Podobná dekomunizace už v Polsku probíhá celé dekády a pod vládou Práva a spravedlnosti během posledních dvou a půl let ještě zesílila. Ale abych byla férová, on je to ve skutečnosti výmysl liberálů. Krajní pravice je samozřejmě velmi protikomunistická, jenže protikomunismus sjednocuje jak konzervativní pravičáky, tak liberální inteligenci. Obě skupiny komunismus nesnáší a chtějí se zbavit jeho stop. Liberálové ho vidí jako připomínku totality, která blokuje náš vstup mezi západní země. Od tragédie ve Smolensku tento antikomunismus u nás nabývá na síle. Lidé věří konspirační teorii, že pád letadla zavinili Rusové, a Rusko samozřejmě znamená komunismus, přestože je to kapitalistická země. Polsko se stalo tak trochu zemí falešných pravd, kde mají legendy větší moc než realita.

Dekomunizace a ničení architektonického dědictví je ale v úplné podstatě dílem kapitalismu a neoliberální logiky. Mnohem spíš privatizace než politiky. Co se týče Paláce kultury, doposud nebyl stržený především kvůli jeho velikosti a genialitě komunistických urbanistů a plánovačů. Pokud bychom ho chtěli zbořit, museli bychom třeba na měsíc zablokovat centrum Varšavy. A to u dvoumilionového města nejde. Takže v současnosti Palác kultury privatizaci centra Varšavy vlastně blokuje. Přesto ho čím dál víc obestavují dalšími a dalšími kancelářskými bloky, které ale palác ohromně převyšuje. Kanceláře se nikdy nemohou jeho velkoleposti vyrovnat. Je to zajímavý paradox, studenti současné politiky by měli studovat také socialistickou architekturu. Protože ta nás nutí ptát se, jak chceme, aby naše města vypadala. Skutečně se chceme městského prostoru vzdát ve prospěch velkokapitálu? Je zajímavé, že jeho vítězství brání právě socialistické budovy.

Přebal knihy Poor but Sexy Agaty Pyzik

Dáme vám příklad z naší politiky. Před časem jsme viděli obrovské demonstrace proti tomu, aby byl bývalý režimní policista zvolený ředitelem Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zdá se, jako by jedno z mála témat, které dokáže dostat lidi do ulic, byl komunismus, ale už ne rasismus nebo xenofobní výroky, jaké jsou běžně ke slyšení z úst představitelů domácí vrcholné politiky. Souvisí to s vyrovnáváním se s komunistickou minulostí, které s Polskem sdílí i Česko?

Komunistická minulost je vetkaná do našeho národního charakteru a mentality. Podle mě si krajní pravice ale doopravdy nemyslí, že komunismus je nějaká reálná hrozba, ale hodí se jim používat ho jako odstrašující znamení. I když neexistuje, využívají pověstné strašidlo komunismu k tomu, aby lidi drželi jako politické rukojmí – pokud nás nebudete volit, komunisté vás zas znova převálcují! Komunismus nás pořád pronásleduje jako duch minulosti. To samozřejmě vede k otázce, jestli by nemohla vzniknout nějaká alternativní levicová síla. A odpověď je podle mě negativní. Nevím, jak je to u vás, ale v Polsku nějaké pokusy o okopírování protestních hnutí typu Syriza nebo Podemos proběhly, ale prostě to nefunguje. Jediná taková strana se jmenuje Razem a mají věčné 3 %, ať dělají, co dělají. Pro progresivní politiku v dnešním Polsku prostě není místo.

Zajímalo by mě proč, protože věřím, že přesvědčit lidi nějak jít musí. Jenže současná politická situace staví lidi před falešnou volbu. Tlačí je do toho, aby si vybrali mezi katolictvím, vlastenectvím, obranou země před Západem i uprchlíky a v uvozovkách moderním státem, který ve skutečnosti znamená turbokapitalismus. A lidé patří k jednomu, nebo druhému táboru. Místa pro alternativu je velmi málo. Taky musím dodat, že my – lidé s liberálními názory, co se pohybujeme na kulturní scéně – jsme kvůli tomu v obtížné pozici. Nemůžeme s čistým svědomím podpořit ani jednu skupinu. Můžeme se jen ptát, co jsme po roce 1989 udělali špatně a jak naše chyby odčinit.

„Mileniálové mají radši socialismus než kapitalismus,“ říká politoložka Jodi Dean

Jodi Dean

Jodi Dean ve své knize The Communist Horizon analyzovala vliv socialistických experimentů na naše představy o komunismu a dnes se věnuje vztahu mezi aktivismem a stranickou politikou. Online petice neuznává, ale tvrdí, že i „hashtagy se mohou stát katalyzátorem kolektivní energie“. Svět chce totiž i aktivně měnit. Spolu jsme mluvili o stavu levice, úspěchu britských labouristů nebo o tom, jak komunikační technologie posilují kapitalismus.

Nemůže politická alternativa vzejít od mladých lidí, kteří se narodili po roce 1989?

Mladá generace je dnes pod obrovským tlakem. Narodila se do hluboce kapitalistického světa ovládaného sociálními sítěmi. Mladí lidé musí neustále budovat vlastní image a to má dopad na jejich psychiku. Když se podívám kolem sebe, vidím, jak i ty nejinteligentnější mladé lidi neoliberální ekonomika a mentalita semílá. Existuje malá skupina levicových lidí, co vyrostli okolo časopisu Krytyka Polityczna. Ti zakládají svoje vlastní iniciativy, neziskovky a jsou na kulturním poli velmi aktivní, ale není pro ně dost peněz a podpory. Bude potřeba vymyslet, jak takové aktivity financovat, jak vůbec přežít, případně jak je skloubit s prací. Zároveň mám obrovský respekt k aktivistům v Rusku nebo na Ukrajině a v jiných východoevropských zemích, kde se dějí zajímavější a dynamičtější věci než v Polsku.

Sleduji například aktivity Kyrilla Medveděva, radikálního básníka z Moskvy. Ten nedávno dokonce kandidoval do moskevského zastupitelstva. V Polsku takovéhle ambice vstoupit do lokální a mainstreamové politiky nevidím. Musíme se kriticky podívat do vlastních očí a možná začít víc riskovat. Místo toho vidím totální stagnaci, za kterou může situace v mainstreamové politice a pravicová vláda, která levicovou kulturu potlačuje. Přitom nevidím dost odporu a protestů. A to je nebezpečné.

Jak se vám píše v takovém ovzduší a jak jsou vaše články přijímané v Polsku?

Nyní jsem už dva a půl roku zpátky z Velké Británie. Lidé na volné noze, kteří pracují v oblasti kultury a mezi které se počítám, jsou systémem znevýhodňovaní a těžko vycházejí s platem. Snažím se balancovat psaní v polštině a v angličtině, abych byla nějak přítomná v kulturních a politických debatách na Západě. Není to ale lehké. V angličtině se mi píše svobodněji, nemusím mít na paměti, že bych měla naplnit něčí očekávání, lidé jsou většinou jen zvědaví a nemají žádná očekávání. V polštině neustále myslím na specifické sociální skupiny, jaká od nich přijde kritika – řekla bych, že jsem ve svém rodném jazyce méně drzá. To je ale taky problém. Naše generace kulturních publicistů by měla posouvat debatu ve východoevropských zemích. Neustále se učím, jak správně dělat stejný kritický žurnalistický styl ve své zemi. Poor but Sexy teď vyšlo v polštině, což je pro mě obrovský úspěch. Čekám na první recenze a ohlasy v mainstreamových médiích.

Agata Pyzik

Při čtení Poor but Sexy člověka ohromí vaše znalost československé kultury, což je zajímavé i pro naše čtenáře. Píšete o novinářce Mileně Jesenské nebo scénografce a scenársitce Ester Krumbachové, lidech, kterým se u nás dostává větší pozornosti až v poslední době – vyšel devítisetstránkový výbor z díla Jesenské a vzniká archiv Ester Krumbachové. Jak jste se k československým intelektuálkám a intelektuálům dostala?

Československá kultura 20. století byla jedna z nejzajímavějších z celé východní Evropy. Máte obrovské avantgardní dědictví – Karla Teigeho, Jindřicha Štýrského a další. Ohromně zajímavá je samozřejmě i nová československá filmová vlna, jejíž představitelé posouvali hranice toho, co jde ve filmu dokázat. Snímky jako O slavnosti a hostech nebo Ucho neukazují jen to, jak se lidé chovají v socialismu, ale obecnější tendence – třeba konzumerismus. Jsou to filmy kritické k oběma systémům. To mě fascinuje.

Jsem ráda, že se ptáte na tohle. Ve většině rozhovorů mluvím jen o politice a maximálně o Berlíně a Davidu Bowiem. Na zbytek knihy, kde píšu právě o československé kultuře, se zapomíná. Jenže já Poor but Sexy psala s cílem vykreslit i jakési panorama socialistické kultury. Chtěla jsem ukázat, jak fascinující, rozmanitá a komplexní byla, poukázat na to, co všechno vyhazujeme společně se vzpomínkami na komunismus. Když se zbavujeme komunistické minulosti, zbavujeme se úžasného kulturního dědictví, těch nejoriginálnějších uměleckých děl, co jsme kdy vytvořili.

Kulturní kritička Agata Pyzik říká, že se z psaní o kultuře často vytrácí politika. Proč máme neustále potřebu dohánět Západ a proč vůbec pořád používáme označení postkomunistické země? Poslechněte si celý rozhovor s polskou publicistkou, která má načtenou Milenu Jesenskou i Slavoje Žižeka.

Otevřené hlavy je podcastová série rozhovorů s předními intelektuály. Její druhou sérii Radio Wave vysílá každý čtvrtek od 15:00. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.